Lottin (ne)divadelní deníček: Pravidla slušného chování v moderní společnosti

Pravidla slušného chování v moderní společnosti je opera, kterou si Národní divadlo Brno objednalo přímo na míru od Jiřího Adámka a Michala Nejtka. Titul díla je věřím velice výmluvný, ale zároveň se děj a atmosféra díla o to hůře popisuje.

Opera vychází z díla francouzského autora Jeana-Luca Lagarce, které pojednává o pravidlech etikety z 19. století a tudíž pravidla, se kterými vás trojice dam za doprovodu gentlemana seznamuje (Marta Reichelová, Daniela Straková-Šedrlová, Jitka Klečanská a Josef Škarka), zdaleka nejsou ta, která dnes ještě uplatňujeme (když vás nechce váš vyhlédnutý idol, žádám vás, nechoďte kvůli tomu do kláštera - to bude dobrý, fakt). Rozpor v názvu diváky ostatně připravuje na myšlenku díla, které hojně pracuje s absurditou.

Mezi zpěváky panovaly pozoruhodné vztahy - Marta Reichelová a Josef Škarka k sobě zřejmě chovali jistou náklonnost, která však byla poněkud cynická a plná frustrace, zvláště z jeho strany. Pan Škarka a Daniela Straková-Šedrlová kolem sebe zase opatrně přešlapovali s ostražitou rezervovaností až nepřátelstvím a Jitka Klečanská představovala ženu, která tak docela nezapadá, nemá dostatečné finanční zabezpečení a postavení a tudíž se snaží přátelit se všemi a případně z toho něco vytěžit (to bylo zvlášť názorně ukázáno na scéně, kdy si dvě dámy koupaly nožky v akváriu a na ni už nezbylo místo. Obezřetným posunováním se blíž a nenápadnými úsměvy se ale nakonec dostala k vodě i ona a zbylé dámy to se shovívavými, ale přezíravými úsměvy tolerovaly).

Představení bere na cestu lidským životem: narození, křtiny, námluvy, zásnuby, svatba, manželský život/vdovský život, úmrtí. Mimo pěveckou čtveřici v inscenaci figuruje i herec (Petr Vančura), který představoval nevyzpytatelnost života, na kterou se nedají uplatnit žádná pravidla, případně snad i touhu po svobodě od jejich nesmyslností - interpretací může být jistě víc, tohle představení vám svoje poselství neservíruje na stříbrném podnose.

Herce vidíme ať už jako papeže, který přišel poklidit v místnosti, rozprášit osvěžovač vzduchu a pojíst sushi, nebo přijde oblečený v tylové baletní sukni a s nesmělým pohihňáváním na jevišti posvačí, případně si jako kovboj přijde rozdělat oheň pod televizí. Nejvýmluvnější byla jeho úloha nevěsty, která ještě ve svatebních šatech vyfasuje hrnec.

---

Prvky absurdity nevychází jen ze strany herce, ale i pěvců - pozoruhodné je, že dámy si jich očividně nebyly vědomy, zatímco basista čas od času přejel jeviště rozpačitým pohledem, ale nakonec se rozhodl jít s proudem. To pak byla nejvýraznější scéna, kdy dámám věšel kabáty, přičemž mu následně došlo, že věšák, na které je celou dobu dával, vlastně neexistoval a veškeré svršky skončily na zemi u jeho nohou a on se opatrně rozhlédl a nechal to být.

Zrovna tak zajímavé byly i použité projekce - některé z nich tak úplně nekorespondovaly s dějem a u některých z nich asi nikdy nezjistím, jakou představovaly metaforu.

Byl to pozoruhodný večer nejen proto, že jsem se účastnila přímo premiéry, ale také díky rozmanitosti interpretací. Když jsem po skončení představení vedla už tradiční rozbor s Bárou, já jsem si dílo vyložila jako ukázku absurdity pravidel, kterými se svazujeme, kdy se trápíme kvůli veřejnému mínění a společenskému postavení, kterému v nejhorším případě obětujeme kus sebe a za krásnou fasádou a pozlátkem skrýváme prázdnotu, smutek a přetvářku.

Bára zase brilantně poznamenala, že čtveřice zpěváků může představovat "policajty" v naší hlavě, morální kompas, který nám říká, co máme a nemáme dělat, hlásek co ustrašeně namítá "co si pomyslí lidi?".

Věřím, že kdyby s námi šel ještě někdo třetí, přišel by s ještě dalším výkladem, protože jistě bylo ještě něco, nějaký detail, pocit, kterého jsme si nevšimly. Za takovou komplexnost představení moho pouze smeknout i přesto, že absurdní umění není mým šálkem kávy.

Zdroj obrázku, informace o představení, vstupenky:

http://www.ndbrno.cz/opera/pravidla-slusneho-chovani