Otázka nejoblíbenějšího obsazení Fantoma Opery

....je pozoruhodná. Mí oblíbenci se pořád mění, já sama se pořád měním a tím pádem i můj pohled na věc, příběh Fantoma Opery už pro mě znamená něco jiného než těch téměř pět let zpět, co jsem ho objevila. (Připadám si teď staře).

Moje první obsazení samozřejmě bylo to filmové: Gerard Butler, Emmy Rossum a Patrick Wilson. Nuž - objektivně vzato, Gerard je dobrý herec, ale pro roli nedostačující zpěvák. Svého času jsem ho zbožňovala, absolutně zbožňovala. Teď nad tím trochu krčím rameny - on to vážně dobře zahrál, vnesl do Erika ty správné emoce, ale Bůh ví, jak zle se na příběhu a i výkonech celé trojice podepsala výjimečně zlá režie.

Emmy byly až napodzemsky křehká, éterická Christine. Ale když se člověk nenechal zmást tím nádherným zevnějškem, tak toho bohužel nic moc pod povrchem nenašel. Byla velmi mladičká, když roli hrála, ale taky mi přišla poměrně neinspirovaná, ve výsledku krapet ztracená.

Patrick byl skvělý Raoul - jako jediný ze všech tří měl silný, stabilní hlas, jako jediný by dílo uzpíval i ve své divadelní podobě. Ale režie se na něm vyřádila ze všech tří nejhůř. Ta paruka, to velmi okaté podání filmu "litujte Fantoma, nesnášejte Raoula, Fantom je sexy!" snad ani neumožňuje aby někdo měl filmového Raoula rád. On tam prostě jenom tak nějak je.

---

Dalším zlomovým bodem mého fantomáctví byla pětadvacítka - Ramin Karimloo, Sierra Boggess a Hadley Fraser. Nutno podotknout, že i u pětadvacítky je jistá potíž s režií - menší než u filmu, ale je tam. Pětadvacítka totiž v mnoha ohledech nechala otevřená vrátka pro Love Never Dies a to není úplně dobře. Díky tomu tu máme Raoula, který ve Why Have You Brought Us Here nad Christine protáčí oči, dokonce s ní i v jednu chvíli ne moc šetrně třese, tváří se otráveně - no jeden tam i přes Hadleyho jinak skvělý výkon vidí jakýsi náznak toho, že by se Raoul v LND mohl stát....eh, čím se stal. A asi proto se mi nikdy zvlášť nezapsal do fantomáckého srdce, ačkoliv jsem si to dřív takhle neuměla pojmenovat. Ale neberte mě špatně - Hadley je skvělý herec i zpěvák a s rolí udělal i přes výše zmíněné věci přímo zázraky.

No s Raminem a Sierrou jsem měla období ještě mnohem větší posedlosti, než svého času u filmové verze.

Raminovo podání je velmi promyšlené, unikátní ve své myšlence Fantomova případného autismu - můžeme s ním v tomto bodu souhlasit i nesouhlasit, ale jistě se shodneme na tom, že to je pozoruhodný nápad. Jeho Fantom je vášnivý, ale i něžný, má v sobě i kus stydlivosti a převažuje onen motiv uzavřenosti ve vlastním snovém světě.

Sierřina Christine je všechno, co bych si jen od Christne přála. Ale především je v jejím podání silná a to oceňuji nejvíce. Roztomilá, zasněná, romantická, ale i odvážná, trpící a přesto soucitná. Její Christine má jisté tendence směřovat víc k Fantomovi než Raoulovi (především v závěru Final Lair), ale skutečně když si člověk tuhle produkci vezme jako celek, není to nic zase tak překvapivého.

Časem jsem se ale stejně vrátila k úplně prvnímu stage Fantomovi, kterého jsem kdy viděla - náhodně na YT - Johnu Owen-Jonesovi. On je prostě "můj Fantom". Po hlasové stránce v roli nepřekonaný a snad i nepřekonatelný - jeho hlas je zlato, učiněné tekoucí zlato, tak jemný a perfektní...

Jeho podání je tak...sensuální! Můj ty Bože, jen si vybavím jeho MOTN a už vzdychám. Ale zároveň se umí rozčílit i do naprosté nepříčetnosti a nahání strach. A když vedle sebe má Christine se kterou má dobrou chemii, například Ginu Beck, tak je to symfonie.

Dále musím zmínit Hugha Panara, který je až o příčku níž spíš kvůli mým osobním preferencím. Po hlasové stránce je to úžasný Fantom, po herecké se úplně neztotožňuju s tím, jak ve Final Lair totálně ztrácí veškeré zábrany a z jeho Fantoma se stává přerostlé dítě, děsivé a nezvladatelné - je to nanejvýš fascinující sledovat a případně rozebírat do článku a hrozně ho obdivuju, ale vážně jde jen o to, že osobně preferuju jiné pojetí.

Jako posledního čestně zmíním Ivana Ozhogina - viděla jsem s ním záznam z jeho počátků v roli a viděla jsem tam veliký potenciál a moc se mi líbil, ale na druhou stranu on je můj oblíbenec a já tudíž vím, že o něm neuvažuju tak úplně objektivně. :D

Za Christine tu mám víc jmen: již zmiňovaná "má první" Gina, která sice po hlasové stránce není úplně typickou volbou pro Christine, protože má velmi moderně znějící hlas a není v něm slyšet ten nádech operní techniky, ale je excelentní herečka. Pořád živě reagující, kreativní, průbojná a prožívající každý okamžik naplno.

Pak Julie Hanson - podle mě asi nejroztomilejší Christine, kterou jsem kdy viděla. Drobná herečka křehkého vzhledu, která o to víc překvapí jak se za sebe umí postavit, přetékající emocemi ve Wishing You Were Somehow Here Again se skvělou chemií se svým Fantomem (zejména Hughem Panarem), ale zároveň rozkošným něžným vztahem s Raoulem, takže Christininu volbu nelze nijak zpochybňovat.

Následuje nadšená zmínka o Tamaře Kotove, která mě uchvátila, jako už dlouho od dob mých počátků fantomáctví nikdo ne. Brilantní herečka, do projevu dává celou duši a jde to vidět, na konci představení se jí přímo kutálí slzy po tváři a má zajímavou dynamiku vztahu s Fantomem. Její přechod mezi prvním a druhým jednáním: její vysněná podoba Fantoma versus realita je opravdu nezapomenutelný.

Raoulovské období jsem měla když jsem si zamilovala Kyle Barisiche. Velmi pohledný Raoul se hřejivým úsměvem, ochranitelský, tuze roztomilý a mistr štěněčích pohledů. Na Christine se díval jako na střed svého vesmíru a já mu odpouštěla občasné přehrávání, protože si mě zkrátka získal.

Jaké štěstí pro mě je, že mého nejoblíbenějšího Raoula jsem viděla naživo - Tomáše Vaňka. Tak komplexní, trojrozměrné podání Raoula jsem ještě neviděla. Za představení si prošel značným vývojem, nikdy nebyl pasivní, i ve scénách kdy Raoul víceméně jen stál na pozadí byl přímo fascinující a vůbec poprvé způsobil, že jsem se na jedno celé představení Fantoma stala raoulistkou. :O :O :O