Die Unstillbare Gier - Thomas Borchert

Musím se vám přiznat, že tohle je poprvé, co vidím Thomasův Gier, čímž si tak nějak uvědomuji, že mé posuzování hraběte Thomase do této chvíle nebylo tak úplně fér, protože Gier je samozřejmě Krolockův největší okamžik, jediné sólo.

Hrozně, hrozně moc se mi líbí jak zahrál ten začátek, A+. Nejdřív se rozhlížel, působil trochu dezorientovaně a ztraceně a pak ten nešťasný a přece něžný úsměv, když zahlédl hrob své první oběti! Byl to tak upřímný a bolestný výraz!

Když pak zpíval o svých posledních lidských...či spíš už jen polo-lidských vzpomínkách, vypadá velmi zasněně, trošku mi hlavou bleskl "můj" dreamy count, také známý jako Robert D. Marx -a to jsem si myslela, že ti dva měli spíš odlišné než podobné ztvárnění - a tady vidíte, proč jeden nesmí vynechávat Gier, když si chce dělat obrázek o nějakém hraběti. :D

Co ho od Roberta ovšem odlišuje, protože žádní dva herci nejsou stejní, samozřejmě, je podtón sarkasmu nad sebou samým, což je geniální hořkosladká kombinace, které jsem se v téhle písni snad ani ještě nenadála a velice se mi líbí.

Btw, pořád jsem přemýšlela, co je na něm jiné, než jsem si uvědomila, že on má mnohem přirozeněji přikreslené obočí, což dělá s rysy jeho obličeje divy. Kéž by takhle líčili všechny herce ve všech produkcích, achjej. :D

Nu a dále bych vvypíchla ten okamžik, kdy se dostane k hrobu farářovy dcery - zase se tak usměje, ale obdivuju, že je to docela jiný úsměv - už víc upírský, rozumějte méně lidský, méně soucitný, méně zasněný. Tady už není příběh člověka co se pere s upírem, už je to jen upír a Thomas to do svého actingu promítl, nezahrál to stejně, ale i přes to co jsem teď vyjmenovala v něm stále je Krolockův soucit, což je galaktické vyvážení a já smekám.

Musím říci, že jsem ještě neviděla zoufaleji zazpívanou či zahranou pasáž "lidé věří, že se věci časem zlepší, ale já nemám žádnou naději, protože ta žízeň nikdy nekončí" - křičí z něj přesně to, co křičí i z toho textu - bezbřehá beznaděj a pustota v jeho světě.

---

Následující část, kdy vyjmenovává všechny možné věci, kterým lidem zasvěcují život jakožto svému smyslu bytí, většina herců zpívá zlostně, jako by lidmi pohrdali, zlobili se na ně, že mají pro co žít, nebo se jim za jejich naivitu posmívali. Thomas to hraje jako člověk/upír (:D) co to všechno vyzkoušel, shledal marným, upustil od toho, zkusil něco dalšího a znovu se zklamal a tak dále...vidíme na něm ten začarovaný kruh, ve kterém se ocitl, to nekonečné trápení, teď je totiž sám se sebou a nemusí si před nikým na nic hrát, takže na povrch vyplouvají jeho skutečné pocity...uch, je brilantní!

Nadšený potlesk na konci byl vskutku více než zasloužený. :)

A s tím přeji krásný nový týden vám všem. :) xxx