DSOCI - 35. kapitola

Práce u madame Giryové jako děvče pro všechno, pro Arielle představovala značně menší fyzickou námahu, než když se zarudlou pokožkou hodiny přímo umírala pod pražícím sluncem na poli. Zároveň to ale byl psychický teror, který byl sice docela jiného druhu než ten, jaký zakoušela u Williama nebo pana Y, ale rozhodně měl stejně traumatizující účinky.

Dívky z tanečního souboru dokonce po pár dnech přestalo bavit si z ní utahovat, protože její plačtivé záchvaty v koutě místnosti kde zkoušely, rychle přestaly být zábavné a staly se spíše otravnými.

Samotná madame Giryová ji ovšem nešetřila nikdy. Když se jí něco nelíbilo, puntičkářsky nutila Arielle urovnat každičký detail k její naprosté spokojenosti. Často jí s nevídanou upřímností a pěkně od plných plic pověděla co si o ní myslí a po čase z ní měla Arielle takový respekt, že stačil jediný pohled jejích temných očí a cítila se menší než mravenec pod podrážkou jejích bot.

---

Madame Giryová vzbuzovala posvátnou autoritu už od pohledu.

Měla havranní vlasy svázané do tuhého uzlu, ze kterého se jí ani za nejnáročnějších zkoušek neuvolnil jediný vlásek, protože takovou nekázeň by samozřejmě nestrpěla. Měla tenkou linii přísně vytvarovaného obočí a černé oči, kolem kterých se rýsoval vějířek vrásek. Vrásky měla i na trochu větším nose, protože ho neustále krčila, když se právě zlobila na nějakou svoji svěřenkyni (nebo Arielle). Její ústa neustále působila napjatě, jako by je zlobně stahovala, ale ve skutečnosti to bylo zapříčiněno tím, že její horní ret byl tak tenký a nevýrazný, až se zdálo, že ani žádný nemá. Mohlo jí být něco přes čtyřicet let, ale přesto měla rovnější záda a ladnější pohyby než semnáctiletá Arielle, a to i přes to, že si při chůzi musela vypomáhat hůlkou. Arielle odhadovala, že jako mladá musela být skvělá tanečnice, s nejvyšší pravděpodobností baletka.

Ariellin pracovní posun, kromě každodenního usínání v slzách, také znamenal, že už nebyla mimo hlavní pozemky parku, skrytá za branami, kam měli přístup jen zaměstnanci, ale ocitla se přímo ve středisku dění. Park ještě nebyl oficiálně otevřen, ale už nyní to bylo rušné místo, kde se nikdy nespalo a nikdy neutichal smích více či méně opilých lidí. Hlavním náměstím neustále přecházel dav lidí, zájemců o místo ve Phantasmě. Klauni (kteří podle Ariellina názoru vůbec nebyli směšní, jako spíš děsiví), akrobati, krotitelé zvěře nebo různě pokroucené smutné existence, kterým se matka příroda zle pomstila.

Když poprvé spatřila pana Y jak se prochází parkem, aniž by byl povšimnut (mezi tolika ostatními "příšerami", byla jeho bílá maska ještě to méně nápadné), zděšeně vyjekla. Madame Giryová na ni vztekla zasyčela a přetáhla ji svojí hůlkou tak důrazně, že Arielle do očí vhrkly slzy bolesti.

Později si uvědomila, že je to celé naprosto směšné a postavené na hlavu - na jednu stranu tu byli všichni ti hloupí lidé, kteří se každou volnou chvíli bavili tím, že se dohadovali o záhadném vlastníkovi Phantasmy, aniž by tušili, že se s ním už pravděpodobně setkali bez toho, aby ho vůbec vzali na vědomí a na stranu druhou byl pan Y podle všeho posedlý ochranou svého soukromí a počet lidí, které kdy nechal vstoupit do svého domu s ponurou gotickou věží byl přísně limitovaný. Arielle se líbilo občas si myslet, že ji činilo zvláštní, že tam jednou měla povoleno vstoupit, ale pocit přirozeného odporu k tomu muži ten vjem pokaždé silně přehlušil.

Jednou prošel přímo kolem ní - ovšem poučena tvrdou lekcí od madame, na sobě nedala nic znát a neodvážila se na něj ani přímo podívat a pozorovala ho jen koutkem oka. On sám si jí určitě všimnul, ale výraz jeho obličeje zůstal neměnný a lhostejně ji minul. Až ve chvíli, kdy byl přímo vedle ní, si Arielle uvědomila, jak je vysoký. Sahala mu sotva po ramena a převyšoval by pravděpodobně i pana Christiana.

Přešel náměstí rychlým tempem, přesto však působil dojmem nenuceného chodce na lázeňské promenádě. Bylo na něm cosi elegantního a skrytá grácie v jeho pohybu byla příliš uhrančivá, než aby z něj Arielle, skrytá za stánkem se zeleninou, mohla spustit pohled. Zatočil k tmavé uličce a než v ní zmizel, na chvíli se zastavil a nastavil tvář nebi. Jako kočka líně přimhouřil oči pod slunečními paprsky, které dopadaly na jeho tvář. Jeho ruce s bledými dlouhými prsty se rozevřely, neboť je až do tého chvíle držel zaťaté v pěst a prohnuly se, jakoby se probíraly neviditelným hedvábím. Arielle pootevřela nad tím výjevem ústa a měla pocit, jakoby hluk kolem ní utichnul, i když ve skutečnosti jej podvědomně tlumily její smysly, které veškerou pozornost upírali na toho muže. Okamžik trvající nanejvýš tři vteřiny se zdál dlouhý jako minuty, snad i hodiny. Bylo proto zarážející, když jí vzápětí z očí zmizel tak rychle, že by jeho svižný odchod mohla zmeškat pouhým mrknutím. Připadalo jí, jako by jí přímo u levého ucha luskla pomyslná ruka. Byl to zvláštní ostrý zvuk, se kterým se znovu probudila do reality, když pobledlí lidé okolo znovu získali barvu a hlas. Její vnímání bylo opět čisté a mozek se horečnatě probudil k činnosti. Potlačená rozumová část její osobnosti se důrazně ozývala, když si spojovala jistou dávnou vzpomínku s mužem, kterého před chvílí jako náměsíčná pozorovala. Je možné že....?

***

Jedním z mála lidí, kteří Erika občas navštěvovali byla přirozeně i madame Giryová. Erik to na sobě nedával znát, ale její přítomnost mu od té doby, co jí dlužil za svůj vlastní život a nezbytnou pomoc při útěku z Francie do Ameriky, přestala být útěchou, jakou kdysi byla. Jeho nová role dlužníka jí poskytla kontrolu nad jeho jinak svrchovanou mocí nad parkem, na což bývalý Fantom Opery nebyl zvyklý. Erik si uvědomil, že se stala opilá tou náhle získanou mocí, což v ní probudilo chamtivost, vlastnost jakou nikdy předtím neprojevovala. Automaticky si dělala na Phantasmu mnohem větší práva, než jaká by odpovídala jejím zásluhám. Dokonce počítala i s tím, že Erik jednou park předá její dceři, Meg, jakožto konečné splacení dluhu. I jí vděčil za hodně, ale na rozdíl od své matky si za to nic nenárokovala - nejspíš se ho na to moc bála.

Tu noc, kdy ho pronásledoval zběsilý dav s pochodněmi tam byla a on se neodvažoval odhadovat jaké pohnutky ji k tomu dovedly. Byla přestrojená za chlapce, ale její dívčí tvář rozpukajícího líbezného mládí a zlaté kadeře vykukující zpod ušmudlaného šátku nemohli nikoho ošálit. Přesto se jí podařilo vetřít mezi nepříčetné zaměstnance a účinkující Opery Garnier a bez úhony dojít až do jeho podzemní skrýše. Utíkal až na poslední chvíli a ona ho proto spatřila otevírat dveře tajné chodby zabudované ve zdi jedné z místnosí v jeho tajném domově. Ucítil její pohled na svých zádech a otočil se k ní čelem, se zběsilým výrazem, ve vší své hrůznosti a bestiálnosti a navíc bez masky. Vytřeštila oči a trhla sebou tak prudce, až si Erik myslel, že omdlévá, nicméně nezakřičela. Z hrdla se jí neozvala ani hláska a Erik jí za to byl svým způsobem vděčný. Bylo zjené, že z něj měla hrůzu, ale v jejích pomněkových očích nenašel odpor, což bylo matoucí, ale svým způsobem i hřejivé zároveň.

"No? Tak co? Je tam někdo?" ozval se za jejími zády hrubý hlas nějakého muže, který právě probíhal kolem, s urvanou nohou od Erikova psacího stolu v rukou.

"Ne," zakřičela Meg s pohledem upřeným na Erika, "je tu jen prázdná místnost, není tu ani nábytek," zalhala, aniž by se začervenala a vstoupila do dveří, aby zakryla výhled.

Erik neměl čas přemýšlet nad jejím chováním. Krátce sklonil hlavu jako projev němých díků a rychle spustil pro neškolené oči neviditelný mechanismus, který za ním zavřel vlhkou kamennou stěnu a vydal se na úprk chodbou, která vedla do skromného pokoje madame Giryové.

"Eriku, zase mě neposloucháš?" ozvala se madame Giryová podrážděně a Erikovi nezbývalo, než se vrátit zpět do přítomnosti.

"Ale samozřejmě, že ano," zalhal pevným hlasem.

"Takže tu husu propustíš?"

Erik si rychle domyslel, kdo se za tím nelichotivým přízviskem ukrývá a ústa mu zvlnil jeho typický, neupřímný úsměv, který naháněl hrůzu, protože ačkoliv se jednalo o pozitivní emoci, jeho oči zůstávaly mrtvé a jejich mrazivá modř nedokázala prozradit jeho skutečné rozpoložení, které za onou nadřazenou grimasou skrýval.

"Ano i ne," zněla jeho neurčitá odpověď.

"Takže mě jí zbavíš ale...?"

"V parku zůstane," dopověděl Erik.

"Smím se zeptat proč?"

"To jistě smíš. Je to mé přání."

"Značně pošetilé přání," neodpustila si. "Doufám, že v ní nevidíš novou Christine?"

Erik se zatvářil zuřivě, ale ve skutečnosti ho ta poznámka zabolela. To zvuk jejího jména bolel, svíral mu útroby a vytlačoval vzduch z plic. Nejraději by se schoulil do klubíčka jako malý kluk a zatínal si nehty do rukou tak dlouho, dokud by mu po zápěstí nestékala teplá krev. Fyzická bolest mu v takových chvílích přinášela zvrácenou satisfakci a především tlumila rány v jeho nitru, ty na které se nedal přiložit žádný obvaz.

Madame Giryová před ním instinktivně ucouvla. "To jsem neměla. Konec konců - dělej si s tím děvčetem co uznáš za vhodné, je mi to jedno. Raději půjdu, má děvčata na mě už jistě čekají," vykoktala právem vyděšená Antoinette a s touto chabou výmluvou před ním utekla.

Erik potlačil třes, který projel jeho tělem a zhluboka vydechnul. Christine.

Jak si ta ženská byť jen na vteřinku mohla myslet, že by mu ta nemotorná snobská holka s tím nejnepříjemnějším hlasem jaký kdy slyšel, mohla nahradit Christine? Nikdo, nikdy nemůže nahradit Christine. Jeho Christine.