DSOCI - 27. kapitola

Ve velké místnosti, která byla štědře vyzdobená květinami to hučelo jako v úle. Arielle shlížela dolů ze schodů a cítila se o něco méně nervózněji, než jako kdysi na oslavě narozenin Fleur. Domnívala se tehdy, že to byl její první a zároveň poslední večírek vůbec. A teď - srdce jí poskočilo když si to znovu uvědomila - přišla na ples do domu de Chagnyů. A uvidí Marka. Potřese jí rukou na přivítanou, protože je hostitel. Takže ji bude muset na chvíli držet, ach ano. Uvidí ho ve slavnostním oblečení, které mu jistě bude slušet, je zkrátka ten typ, kterému společenský oděv nesmírně lichotí. To bude jeho aristokratickým původem. Od chvíle kdy jí na něm zrak spočinul poprvé hned věděla, že mu v žilách koluje modrá krev.

William stál hned za ní, ve své uniformě pro zvláštní příležitosti vypadal ještě hrozivěji než obvykle, opásán všemi možnými blýskavými medailemi, které měli lidem připomínat jeho důležitost. Krátce přejel očima po lidech v davu a v jeho výrazu se něco lehce změnilo, když našel ženu, kterou hledal. Nešlo vyčíst, co přesně její přítomnost pro generála Fitzgeralda znamenala, snad jakési zlověstné uspokojení.

---

Byla to křehká žena ve svých čerstvých třiceti stále dívčího vzhledu. Kaštanové vlasy měla stočené do jednoduchého účesu, protože svým leskem a hustotou tvořili ozdobu její krásy samy o sobě. Měla porcelánovou pleť a modré oči tak světlé, až to bylo svým způsobem zneklidňující byly orámovány tmavými řasami. Rysy jejího obličeje byly sebevědomé, avšak zároveň rezervované. Bylo nepochybné, že v jejím nitru se odehrávala celá škála různých emocí, ale dokázala je všechny pro dnešní večer potlačit, vykázat do koutku její mysli. V krémových šatech vyšívaných perlami a diamanty se zjevně snažila zářit, aby přehlušila dům, který byl na tuto honosnou akci nedostatečně luxusní.

William vydal netrpělivý zvuk, když zjistil, že Arielle stále stojí na místě. Sešel na stejnou úroveň a nabídnul jí rámě s podivným píchnutím v hrudníku. Kdy to mohlo být naposledy, co dámě na plese...zarazil tento nevítaný tok myšlenek a povytáhl obočí, když opětoval Ariellin vytřeštěný pohled očí. Vzpamatovala se a zavěsila se do něj, nejistá a roztřesená. V tu chvíli ho napadlo, že celé to dnešní divadlo možná ani nebylo zapotřebí. I přes revoltu, která na sebe musela vzít zrovna podobu Ashley, zjišťoval, že Arielle stejně směřuje k tomu, aby se z ní stala troska - jeho osobní troska. Koutkem oka na ni pohlédl, aby se ujistil, že dnešek i přesto bude stát za to. Živě si dokázal vybavit chvíli zhruba před hodinou, kdy vešla do haly v Ashleyiných rudých šatech - ve vlasech jí zářily rubíny té samé tiáry jakou k této róbě nosila ona, všechno bylo až příliš dokonale stejné. Nepamatoval si, že by z toho dne v domě byla nějaká její fotografie, ale musela být. Jak jinak by mohla vědět? Jeho první, primitivní instinkt bylo vrhnout se na ni, udeřit ji....a pak znovu a znovu, donutit ji jít se převléct, vidět horké slzy jak stékají po její tváři....opět se za ty myšlenky musel zastydět. Obyčejné, špinavé násilí se mu vždycky příčilo a nedělalo na něj dojem. Neviděl v něm sílu ani moc. Proto ho nedokázali ti hloupí povstalci tehdy vyděsit - vrazili mu do hrudi vidle, přesto se nad ně do poslední chvíle cítil povýšen. Hrál vyšší hru než oni.

Ušli jen pár kroků, než je zastavili hostitelé. Mark de Chagny jeho choť Mary, kterou před chvílí tak bedlivě pozoroval. Mark spustil obvyklé úvodní fráze, které William jako vždy vypouštěl. Zaslechl slova jako "čest", "tradice", slovo Francie zaznělo třikrát, než se Mark propracoval k části, kterou William očekával už od chvíle, kdy dnes ráno otevřel oči.

"...neměli zatím tu příležitost. Dovolte mi vám představit svoji choť hraběnku Mary de Chagny."

William byl v takovém očekávání Arielliné reakce, až se výrazněji nakonec projevil on. Sevřel ruku své dcery tak pevně, že jí po pár minutách zmodraly konečky prstů. Přesto na to nijak nezareagovala.

Arielle si malátně s manželským párem podala ruce. Mary jí rukou potřásla nevýrazně, ruce měla studené jako led. Markova dlaň ji poté příjemně zahřála, ucítila lehký, ale rozhodný stisk. Bylo to skoro jako by její ruku držel ve své....i přesto tato informace její myslí proplula bez odezvy.

Je ženatý, ach ano, ovšemže je. Pohledný šlechtic v jeho letech musí mít po svém boku půvabnou manželku, není to přirozené? Mary skutečně byla půvabná, zářila z ní aura člověka, který je spokojen sám se sebou. Jistě byla přímo ozdobou domu. Konverzovala s Williamem o všedních tématech, přesto dokázala rozhovor udržet živý. Nedala na sobě znát strach z jeho osobnosti jako tolik jiných lidí. Arielle zamrkala a odvrátila od ní zrak, uvědomila si, že příliš bolí dívat se z bezprostřední blízkosti na osobu, kterou vždycky toužila být. Kterou Ashley toužila aby byla?

Opět ucítila z Williamovy strany lehký tlak, táhl ji pryč. Hostitelé se museli věnovat příchozímu doktoru Adlerovi. Nijak se do vítacích zdvořilostí nezapojila - považovali to za nedvořilé? Nedokázala ani otevřít ústa, ačkoliv se zdálo, že Mark se s ní pokoušel hovořit. Musí si myslet, že je hloupá! Ach, vždyť to také je!

"Zdáš se tak zklamaná, mé dítě," poznamenal William svým hlubokým barytonem.

Arielle stále nedokázala své myšlenky uspořádat natolik dostatečně, aby promluvila. Zavrtěla hlavou.

"Očekávala jsi dnes něco víc?"

Opět žádná odpověď.

"Snad jsi snila o protančené noci s princem na bílém koni. Či to byl hrabě...." pokračoval William přezíravě.

Arielle ostře vydechla. Kráčeli spolu po obdvodu místnosti kolem tančících párů stále zavěšení do sebe.

"Ale ukázalo se, že on je ženatý...." pokračoval William lítostivým hlasem a překryl její ruku svojí, "mají spolu dceru. Roztomilé stvoření s blonďatými vlásky a očima po tatínkovi. Jaká škoda, že je ještě na takový ples příliš malá. Přál bych si, abys je viděla pohromadě. Dočista mu zněžní oči, kdykoliv na ni pohlédne. Stará se o ni s dojímavou péčí. Otcové si své dcery ochraňují s rytířskou láskou. A hrdostí. Pocit, kterého jsem nikdy sám bohužel neokusil."

Ariellina ruka se v té jeho zachvěla, ale nevytrhla se. Podívala se mu do očí v tichém zoufalství, které si netrouflo vyplout na povrch před tolika lidmi. Cizí tváře je obklopovali ze všech stran. Nikdo jejich rozhovor nemohl slyšet, přesto se zdálo, jako by se jí každý v nabitém sále vysmíval, cítila pohledy jejím směrem a následné horlivé šeptání....

Lidé Arielle skutečně věnovali zvýšenou míru pozornosti, ale byly za tím poměrně nevinné důvody. Zafungovala prostá lidská zvědavost, protože to bylo úplně poprvé, co se generál objevil na veřejnosti se svojí dcerou a tak si ji všichni chtěli náležitě prohlédnout. Arielle byla v matčiných šatech, drahých špercích a hodiny vytvářeném účesu krásná, ovšem nikoliv oslnivě krásná jako Mary. Líčení možná pomáhalo zvýrazňovat přednosti dívčiny tváře, ale přesto z ní nesvedlo udělat typicky krásnou ženu danou přísnými měřítky společnosti. Měla v sobě okouzlující jiskru po své matce, ale její panický strach z neznámých a neznámého z ní učinil poklad, který musel poodhalit pouze velmi trpělivý hledač, který si k ní dokázal i přes její uzavřenost najít cestu. Nikdo takový v životě Arielle nebyl.

"Arielle je tu rovněž! Není to úžasné? Arielle!" Fleuřin pisklavý hlas byl přesně tou studenou sprchou, kterou Arielle právě potřebovala. Uvědomila si, že ji otec usadil do čalouněného křesla a odešel se bavit za známými s vítězoslavným výrazem. Fleur v pastelově žlutých šatech vyšívaných zlatou nití přímo zářila, kdežto Nick, kterého přímo přitáhla sebou, se tvářil otráveně.

Arielle vstala, aby se s nimi mohla pozdravit.

"Nečekali jsme, že tě tu uvidíme, má drahá. Má to snad znamenat, že tvůj otec už svolil aby ses zapojila do života?" Fleur se zahihňala svému vtipu, zatímco si Arielle a Nick podávali ruce.

Arielle zčervenala a sklopila pohled. "Nu, ano, snad...." hlesla téměř neslyšně. Fleur ji stejně neposlouchala. Vytrvale něco žvatlala a Ariellin pohled se zatoulal přes její rameno. Ke svému údivu spatřila paní Brownovou. Netušila že tu bude - vlastně se jí výjev její hospodyně na plese pořádaném šlechtickou rodinou zdál přímo absurdní. Paní Brownová jí pohled oplácela skelnýma očima. Když se nepatrně zakymácela, Arielle ke svému lehkému pobavení zjistila, že je nejspíš opilá.

Nick si všimnul jejího pohledu a ohlédnul se. "Není to vaše služebná? Co tady dělá?" otázal se užasle.

Arielle náhle všechno zapadlo do sebe. "Hlídá mě." opáčila suše. Jak ji jen na okamžik mohlo napadnout, že by ji otec jen tak nechal o samotě! Pověsil jí na paty paní Brownovou.