DSOCI - 23. kapitola

Skončilo vyučování a Mark se jako stín vytratil ze salonku, přičemž každý jeho pohyb byl pečlivě sledován dychtivým pohledem Arielle. Poté tiše vzdychla a vyhlédla z okna, ze kterého chvíli s nepřítomným výrazem zírala. Když vstávala z křesla a sbírala si rukavičky a klobouk párkrát zuřivě zamrkala a zavrávorala. Nick ji zachytil, ale vzápětí toho zalitoval.

Prvně - stála hned u křesla, takže by se nejspíš jen sama posadila, aniž by byla jeho asistence jakkoliv nutná a za druhé nastal trapný okamžik, kdy měla Arielle na jazyku poděkování, ale nějak ji nešlo přes ústa a Nick zrovna tak rychle spolknul nějakou starostlivou otázku. "Dávej přece pozor." zamumlal proto nerudně a zatlačil ji zpět do křesla.

Fleur situaci sledovala zpovzdálí. "Drahoušku, chceš nechat donést sklenici vody?"

Arielle tiše přikývla a Fleur zazvonila na Libby, kterou tímto zaúkolovala.

"Jsem jen trochu slabá." špitla Arielle omluvně, k čemuž ji zřejmě přiměl Nickův tón.

Fleur netrpělivě přešlapovala přede dveřmi. "Musím už jít, mám s maminkou domluvené nákupy ve městě. Nick se ujistí, že jsi v pořádku, Arielle." dořekla s pobavením v hlase a odtančila z místnosti.

Nick si nemohl nevzpomenout, jak mu před několika měsíci do péče apatickou Arielle obdobně svěřil doktor Adler.

---

"Jsem naprosto v pořádku." zamračila se Arielle trochu vzdorovitě a vrhla ošklivý pohled po dveřích, kterými odešla Fleur. Chtěla znovu vstát, ale Nick ji se značným váháním zadržel. "Raději si počkej až ti Libby donese tu vodu. Pořád jsi nějaká bledá."

Arielle se ironicky usmála. "Nějaká bledá," zopakovala po něm, "mysela bych, že přijdeš s lepší diagnózou, když tak usilovně studuješ abys zářil na univerzitě a stal se slavným lékařem."

Nick si zkřížil ruce na hrudi. "Nechci být slavným lékařem, prostě jen lékařem. Nevím, co bych měl z tvého zaškobrtnutí usoudit. Vy ženy pořád omdléváte, to je asi těmi korzety co nosíte. Zrovna tak jsi mohla sníst něco špatného..."

Arielle znovu vzdychla. "A to je ten problém."

Nick povytáhl obočí. "Problém?"

Arielle zamítavě mávla rukou a na druhý úspěšný pokus vstala.

Nick se tiše zamál. "Jistě, jídlo je ten problém. Držíš jako moje sestra tu šílenou nejnovější dietu a omdléváš teď hlady!"

Arielle se po něm ohlédla s tak nenávistným pohledem, až to Nicka zarazilo. "Nedržím žádné diety. Rozhodně ne dobrovolně." ucedila ledovým hlasem.

Nick párkrát naprázdno otevřel pusu. "Eh, to..."

Arielle protočila oči v sloup. "Nemusím ti nic vysvětlovat."

"Nedávat ti jídlo, to má být nějaká forma trestu tvého otce?" dostal ze sebe Nick konečně svoji myšlenku.

Arielle se znovu zatvářila sarkasticky, ten výraz ji neslušel, rozhodně se mu nelíbilo vidět ji tak. "Ne, cvičí si ze mě odolného vojáka. Přirozeně, že ano, skutečně mluvím s tím samým člověkem, co se tak často a rád odvolává na svůj závratný intelekt?"

"Tak zůstaň na oběd u nás." nabídnul Nick bez přemýšlení, čehož vzápětí opět zalitoval, ale lítost nad Arielle přece jen mírně převyšovala. Ale skutečně jen mírně, ujišťoval se.

Arielle se zarazila ve svém bojovném postoji a nepřátelství jí pomalu odtékalo z obličeje. "Nejsi pán domu, nemůžeš mě prostě jen tak pozvat na oběd. Navíc - co bys z toho měl?"

Nick si ji chvíli měřil nechápavým pohledem, zrovna takovým, jakým ona častovala jeho. "Jsem tu sám. Když si rodiče vyjedou do města, tak sebou zásadně berou Fleur a ne mě." řekl a do hlasu se mu vrátila jeho oblíbená ublíženost, kterou všem tak frekventovaně vmetal do obličeje. Její otázku se rozhodnul přeslechnout.

"Je to od tebe laskavé..." vyřkla Arielle značně váhavě.

"Pro umučení Boží, nehodlám ti do polévky nasypat arzén!" nevydržel to Nick. "Úplně na tuhle pasáž našeho rozhovoru zapomeňme, očividně se v ní ani jeden z nás necítí příjemně."

"Ale ne." zamrkala Arielle a poprvé na něj pohlédla bez zášti, nicméně stále to byl poněkud ostražitý pohled plný rezervovanosti. "Zůstanu ráda."

Tímto oba vyčerpali konverzační témata, které by mohli tak odlišní lidé vést a oběd se nesl ve znamení ticha, které bylo přerušováno jen cinkáním příborů.

Nick nikdy roli hostitele nehrál a netušil co se od něj v takové chvíli očekává, nicméně když s Arielle vstávali od stolu, nabídl jí rámě a šel ji kousek cesty doprovodit. Neodvážil se zajít příiš blízko k sídlu Fitzgeraldových, aby nebyl spatřen generálem, kterého se jako každý člověk s pudem sebezáchovy obával. Ale rozhodl se, že více lichotící bude verze, ve které Arielle nechce přivodit potíže, protože bylo obecně známo, že ke generálově dceři se žádný mladík nesmí ani přiblížit. Taková varianta sice reálně nehrozila, protože jen málokdo ji vůbec kdy spatřil, ale přece jen se našli matinky, co usoudily, že je to nadmíru skvělá partie pro své synáčky.

Nick zatřepal hlavou, když si uvědomil kam až ho jeho mysl, kterou chvíli nechal volně plynout zanesla.

"Tak tedy...hezký den." pronesl na rozloučenou.

"Opravdu bych nečekala, že někdy zažiji...že," Arielle se zarazila a rozhodla se větu začít docela jinak. "Děkuji." řekla nakonec prostě s docela půvabným úsměvem. No vida, úsměv. Rozhodně o moc lepší, než její věčně napjatý obličej v kombinaci se sarkasmem. Ale rozhodl se, že své pocity nijak ventilovat nebude, proto jenom přikývnul a snažil se tvářit suveréně jako otec, který tímto gestem hostům naznačoval něco ve smyslu 'ale to se přece rozumí samosebou', když mu za něco děkovali.
Arielle jemně vymanila svoji ruku z jeho sevření a pokračovala v cestě sama. Nick nečekal a nedíval se za ní, jak by se tomu jistě stalo v podřadných románech jeho sestry a svižně se vydal na cestu zpět domů. Nebyla to špatná procházka, první jarní dny se nesly ve slunečném duchu a v probouzející se přírodě vždycky bylo cosi optimistického, co i Nicka hluboko uvnitř potěšilo. Tento rok byl ovšem výjimkou. Tohle jaro se neslo ve znamení příprav jeho již tak brzkého odchodu na univerzitu, což byl cíl, ke kterému už od dětství svědomitě mířil, ale ve chvíli, kdy už byl nadohled se zdál poněkud děsivým.

Nick byl praktický člověk a zakládal si na svém klidu, svém pokoji, svých denních rituálech a zkrátka nic neměl potřebu měnit. Jistě, často si postěžoval, ale to přece neznamenalo, že by chtěl všechno zahodit. Ve svých čerstvých osmnácti už byl dostatečně zralý na to, aby se postaral sám o sebe a žil v New Yorku. Nebo by měl být dostatečně zralý? Nedalo se říci, že by se tak cítil. Jeho rozpoložení by mnohem lépe vystihly slova jako panika, nejistota, odpovědnost, budoucnost, konec dětství, příliš rychlé...a bylo jich ještě mnohem víc, ale začaly v jeho hlavě rotovat příliš rychle, staly se z nich nečitelné šmouhy, bzučící, neúnavné...bolela z nich hlava. A do toho všeho se mu vracely různorodé, nesouvisející vzpomínky na jeho dosavadní život. Když ho teď měl opustit, podvědomí mu neustále podsouvalo různá co kdyby, co vše mohlo být jinak a naopak s melancholií vzpomínal na své staré sny, pošetilá přání a hloupé vize o životě. Byl mladý, ale vlastně byl starý. Protože způsob, jakým začínal uvažovat vždy přisuzoval starým sentimentálním mužům, co nemají na práci nic jiného.

Měl dobře vycvičený mozek, nebo si to alespoň rád říkával, ale některé myšlenky zastavit nejdou. Vrací se, týrají a nejde je zmačkat a hodit do krbu.

Ztěžka vystoupal po schodech zpět do domu a hlasitě za sebou zaprásknul domovní dveře. Bylo to osvobozující, když byl sám doma kromě služebnictva, ale to by ho jen stěží mohlo pokárat za třískání dveřmi. Skutečně osvobozující. Jistě bude příjemné, až to tu jednou celé zdědí. Na okamžik si zkusil dobře známé prostory před sebou představit bez rodičů a Fleur. Ale nedařilo se mu to, měl pocit, že jeho život nebude nikdy zbavený lidí jako jsou oni. Pokusil se vysnít si svůj život v jasnějších barvách, ale už mu to nešlo. Asi už opravdu stárnul, ideály byly nevratně pryč, v prsou mu klíčila nejasná, ale tíživá zlá předtucha.

Náhle se mu na tváři roztáhnul klukovský úsměv. Co dělají dospělí, když je jim úzko?

Braje schody po třech se odebral do otcovy pracovny a z jeho skrýše vytáhnul láhev brandy. Zkusmo si k láhvi čichnul než se napil. Ošklivě zkřivil obličej a v předklonu překonal záchvat kašle, který mu způsobila jeho první alkoholová zkušenost. No dobrá, možná, že na tuhle protistresovou léčbu čas ještě nepřišel.