Remember, love never dies! 38. část

Do pokoje Christine si prodraly cestu sluneční paprsky. Ve chvíli, kdy bylo slunce dostatečně vysoko, aby se zbloudilý paprsek opřel do Christininy tváře, se jí zachvěla víčka. Erik si mimoděk pohrával s pramenem jejích vlasů, blažený z toho neznámého pocitu, že na svetě je někdo, kdo se neděsí jeho přítomnosti, někdo kdo prahne po jeho přítomnosti. "Ty jsi zůstal!" vyjekla Christine, když chvíli ospale mžourala po pokoji a uvědomovala si události včerejšího večera. "Já už nebudu utíkat." slíbil Erik měkce a lehce ji políbil na čelo. "Přesto bych tvůj pokoj mohl opustit nepozorován. Podivný muž brzy z rána ocházející z pokoje krásné mladé, ale vdané ženy?" nadhodil hlasem trochu zbarveným pobavením. Christine zavrtěla hlavou a stiskla jeho ruku. "Tenhle koutek Phantasmy je magický tím, že jsme tu sami obklopeni přáteli, kteří chápi naši situaci, kam nás zamotané cesty osudu přivedly." Christine si načechrala polštář a pomalu se posadila a zazívala. "Musí být ještě brzy, viď?" zatrylkovala vzápětí a jejich debatu o tom, zda Erik zůstane tím přešla a považovala za uzavřenou. Erik se tomu musel zasmát. "Velmi brzy, máš pravdu, ale přesto už jsem někoho slyšel vzhůru, opouštějícího hotel. Meg, vsadil bych se." vzdychl unaveně a přejel si rukou po tváři. Až teď si uvědomil, že si zapomněl zavčas nasadit masku. "Ach, určitě šla za svým Henrim." pousmála se Christine zamyšleně, ale nevypadala, že dostaveníčka Henriho a Meg je co ji tak zaměstnává. "Vypadáš vyčerpaně, Eriku." zamumlala.

"A děsivě." zabručel a zašmátral rukou po nočním stolku. Christine jeho ruku stáhla a prostě ji vzala s nevinným úsměvem do svých. "Jistě, to ty kruhy pod očima." přikývla. Erik se na ni nevěřícně díval a zaposlouchal se do ticha. Nebo Christine to alespoň shlédavala tichem. Erik s přesností prohlásil. "Gustave vstává. Poslední šance mého nenápadného odchodu." zkonstatoval.

"Ach, prosím. Vsadím se, že ve společnosti tria co nevidět odejde i on, ten ples je přece..." Christine sebou trhla. "Co je za den? Božíčku, neříkej, že to je už dnes? To bych ale hrozně nestíhala!" teď to byl Erik, kdo ji za ruku stáhnul zpět. "Zítra, Christine, ta maškarní je zítra." prohlásil s důrazem na každé slovo. "Jsi opravdu rozkošná, jak jsi po ránu zmatená." zacukaly mu koutky a složil jí hlavu do klína. Chtěl snad ještě něco dodat, ale víčka se mu samovolně zavřela a usnul. Christine se sklonila a políbila ho na tvář, na tu tak skrývanou tvář. O vteřinku později už opravdu i ona zaznamenala cupitání Gustava na chodbě.

---

Maškarní bá rozechvíval nedočkavostí celé davy. Už jen plakáty naznačovaly, že to bude velkolepá a impozantní událost roku. Nebyly jako ostatní křiklavé, vyvedené obrovskými písmeny a často i křivě nalepené. Vedle ostatních se vyjímaly jako diamant mezi sklíčky svojí elegantností, těžkým a drahým papírem a přímo obrovskou velikostí. Největší sál, jaký Phantasma nabízela - a že jeho velikost byla pro Gustavovi monstrózní plány opravdu štědrá - byl uzavřen a nikdo se do jeho blízkosti neměl šanci dostat. Dovnitř proudily davy dělníků, kontrolované slečnou Fleck a nosili dovnitř obrovské bedny, tu a tam se odtamtud ozývala i taneční hudba. Každý kdo něco znamenal věděl, že na tomto plese nesmí za žádnou cenu chybět.

***

Henri a Meg seděli na opuštěné pláži. Kromě racků poletujících nad jejich hlavami a Henriho tichého hlasu, kterým Meg něco naléhavě se skloněnou hlavou vyprávěl, zde panovalo naprosté ticho. Seděli nehybně, prsty propletené. Meg se opírala o jeho hruď a občas během jeho monologu slabě vzdychla, nebo ho chlácholivě pohladila po tváři. Zimozřivě se k němu tiskla a když si to Henri uvědomil, automaticky si svlékl sako a položil jí ho okolo ramen. Když Henri utichl na okamžik zavládlo pro něj nanejvýš zlověstné ticho ze strany Meg. Nervózně si prohrábnul vlasy. "Měl jsem ti ten....ten...." vzdychl a zhluboka se nadechnul "řekněmě životní příběh nešťastného policisty říci už dávno, asi ještě dříve, než jsem ti začal vyznávat lásku ale..." znovu se zadrhnul a zamrkal. "Oh, ššššt, jen klid." Meg přitiskla obličej k jeho krku a chvíli němě pozorovala moře, rozkládající se před nimi. "Je to ta nejlepší chvíle. Zítra už se navždy rozloučíme s Phantasmou, pro mě je to ukončení životní kapitoly. Teď může náš nový začátek přijít beze stínů minulosti." pousmála se lehce. "Ať už bys mi prozradil cokoliv, mezi námi už to nemůže nic změnit. Tedy jedině že by vyšlo na povrch, že jsi sériový vrah. Nejsi sériový vrah, viď?" Henri se krátce zasmál. "Ne, opravdu ne." řekl chraptivě a vzal ji oběma rukama kolem pasu. Meg položila své ruce na jeho. "Opravdu jsi se cítil lépe, když jsi nějaké další, bezejmenné ženě zruinoval život? Byla ta pomsta k něčemu?" zašpitala tiše. Henri útrpně zavřel oči. "Ale kdepak. Na to bych musel mít jiný charakter, aby byla co k čemu. Já trpěl spolu s nimi a snad i víc. Trápily mne výčitky, které jsem zapíjel alkoholem a překonával dalšími a dalšími divokými večírky. Můj vlastní život mě ničil, Meg. Já sám se ničil." dodal pochmurně a zlehka sebou začal pohupovat sem a tam. Meg se k němu naklonila a lehce ho políbila. "Už nemysli na minulost, Henri. Mysli na náš nový začátek, na Paříž!" Meg zasvítily oči. "Pověz, vezmeš mě do Lucemburských zahrad?" Henri vykulil hnědé oči. "Cožpak jsi tam ještě nebyla?" Meg prostě zavrtěla hlavou. "Já znala vždy jen Operu. Doslova. Žila jsem tam a pracovala, i všechny přátele jsem měla tam. Lidé mají o hercích různé představy, víš, ale v jednom mají pravdu. Divadlo je takový svět sám o osobě. Člověk je v něm izolovaný, často ani nevnímá, co se v jeho okolí děje. Já nikdy neznala nic, než jen představení a deset baletek na jednu malou šatnu." zasmála se a potřásla hlavou. "Christine říkala, že je tam krásně." zasněně vzdychla. "Raoul jí tam vzal na procházku, krátce poté, co..." Meg si odkašlala. "...po její první premiéře, když byla vystrašená poté.... coprvněuviděla Erikůvobličej." zadrmolila rychle, že jí Henri sotva rozuměl. "Tehdy jí nic nevěřil." zavrtěla hlavou a trochu se zavrtěla. "Někdy přemýšlím, jestli se to všechno opravdu stalo, jestli jsem jen nesnila." Henri si opřel bradu o její hlavu. "Budeš to místo milovat." usmál se a podíval se překvapeně na hodinky. "Věřila bys, že už je pomalu čas obědu?" Meg se napřímila. "Ach ne, už? Nejraději bych tu s tebou seděla celý den." pronesla lítostivě. Žádná slova by Henrimu nevyčarovala na tváři tak široký úsměv. Jemně ji vytáhnul na nohy a vzal ji za obě ruce. "Obávám se, že se uvidíme až na plese. Nekonečná doba." přitáhnul si ji blíž a políbil ji. "Poznáš mě?" usmála se škádlivě Meg. "Na to jsou všechny masky krátké, abych tě nepoznal." uculil se Henri, doprovázeje ji zpět do hotelu.

Poté, co se rozloučil s Meg, Henri zamířil bez rozmyslu někam do středu parku. Netušil, jak vynaložit s časem. Upřímně řečeno, vůbec se tu necítil dobře. S Meg na ten pocit zapomínal, ve společnosti Raoula ostatně také, protože na něj jeho nejlepší přítel poslední dobou nakládal své potíže s Claire. Ale když byl sám, netušil co si se sebou počít. Zavřít se ve svém hotelovém pokoji by ho asi zabilo, sedět sám, mezi čtyřmi stěnami. Zbývalo by mu pak příliš času přemýšlet, vracet se ve vzpomínkách k okolnostem, za jakých toto místo opustil naposledy...

Cítil, že dnes se stane něco strašného, bez ohledu na to, jak krásně den začal. Usilovně se snažil ty myšlenky vypudit z hlavy, ale teď, když byl zase tady, na tom prokletém místě, už to nešlo tak snadno jako v Paříži.

Hluboký záchvěv země, vibrace kterou cítil po celém těle. Pronikavá bolest na hlavě a pak už jen temnota.

Henriho tělo ovládnul třes. Sklouznul podél zanedbané zdi na zem a horečnatě si povoloval vázanku. Ach Bože! Dobrý Bože! pokusil se vstát, když si uvědomil, kde se nachází. Vstal, ale víc, než na pár kroků se nezmohl, zůstal stát opřený o poslední zbytky "nové koncertní haly" a zoufale přemýšlel, jak se sem vůbec dostal.