Remember, love never dies! 28. část
"Docela určitě to nejde jinak." ujistil se asi posté Raoul."Docela určitě." ucedil Henri netrpělivě. Zhluboka se nadechnul a zamával nějakými dokumenty, které lenivě pročítal. "Pro vyzvednutí...jeho z nemocnice potřebuju tři podpisy. Na místě. Moreau zajistil, aby ho velmi bedlivě hlídali, musí to tak být. Nemusíš ho ani vidět, ale zkrátka to musíš podepsat v té nemocnici."
"Já nemusím nic." odsekl Raoul a zkřížil si paže na hrudi. "Byl bych za toho zlého, co? Kdo brání ubohému vrahovi ve šťastném konci!" zavrčel a pozdvihl pohled. "Nikdy, ale nikdy bych si nepomyslel, že se kdy ocitnu v takové situaci." prsknul a s prásknutím dveří Henriho kancelář opustil.
"Pro umučení Boží." zasténal Henri a vyhlédl z okna, aby ještě zahlédnul Meg nastupující do kočáru.
***
Erik neslyšně vešel do pokoje Emmy. Tlumeně sténala a oči se jí zalévaly slzami. Něžně ji vzal za ruku a políbil na čelo. "Já....umírám." vzlykla tiše.
"Ale kdepak. Brzy bude dobře." pronesl Erik smířlivě, v obličeji se mu usadil dobrácký výraz, kterému ho naučila právě ona.
"Chtěla jsem být tady, až si vzpomenete." vzdychla a ruka jí vyjela k záhybům jeho košile. Křečovitě ho sevřela a přitáhla blíž. Erik se k ní poslušně naklonil a jak nejlaskavěji dovedl se na ni pousmál. "Budete tu."
"Správně, vždycky s vámi budu. Já vás miluji, Eriku." špitla div ne zahanbeně co Erik již dávno tušil.
Erik se naklonil ještě blíž a na kratičký moment se jejich rty dotkly. Bylo tak zvláštní malou Emmu, jak jí říkal, líbat. Byla spíše jako jeho dcera, chráněnka, nedokázal o ní uvažovat jinak.
Emma se potěšeně usmála a ruka, kterou ho dosud svírala jí sklouzla. Erik jí šetrně odhrnul pramen vlasů z čela.
"Nezapomneňte na mne, Eriku."
"Nezapomenu." slíbil tiše.
***
"Chci to podepsat a zmizet. Kde je ta sestra?" hřímal Raoul a přecházel sem a tam, zatímco Christine ho rozpačitě sledovala a Meg se snažila tvářit, že je neviditelná. Henri němě protočil oči v sloup.
"Jsem přímo tady, vikomte." ozval se za ním hlas s podbarvením určité pobavenosti.
"Promiňte, ale my se snad...známe?" povytáhl Raoul obočí.
Claire Dubois se znovu zasmála. "Nevzpomínáte si. Jistě. Já to vlastně čekala. Takže to sepíšeme, ať je klid, co myslíte?" otočila se na zbytek. "Všichni víme, jak umí být netrpělivý, že?" pousmála se na Raoulovu adresu, který ji ztuhle pozoroval. Co si to vlastně dovoluje? Ale co je hlavní...okdud ho zná?
***
"Něco vám dlužím." vzdychla Emma nešťastně.
"Nedlužíte mi vůbec nic." ujistil ji Erik. Její bolesti se každou minutou zhoršovaly.
"Ale ano. Ten hlas co slýcháváte ve snech je skutečný." odvětila Emma zkroušeně.
"Jak víte, že se mi o něm pořád zdá?" vyjekl Erik a její zarmoucený výraz ho zarazil. "Chci říci, jak to můžete vědět?"
"Nechtěla jsem vám to říkat. Asi jsem žárlila, víte? Ale teď už na tom nesejde. Volal jste její jméno ze spánku. Ten hlas musí mít tvář." Erik jí otíral čelo a strnul v pohybu.
"Jméno? To není možné."
"Christine. Christine.....nikdy bych nevěřila, že jedno slovo může mít na tělo horší účinek, než bodnutí nožem do srdce."
Erik by rád namítnul, že to jménu mu nic neříká, ale srdce mu poskočilo když jej uslyšel vyřčeno. Christine. To je hudba sama ukrytá ve jméně. Christine. Zpívající Anděl.
Prudce zamrkal. "Netrapte se tím. Nevzpomínám si na nikoho takového."
"Vaše podvědomí očividně ano."
"Sny nemusí mít vždy význam." chlácholil ji Erik stejně jako ten den, kdy se mu sen o Christine zdál prvně a políbil její ruku.
"Jste tak hodný, jak mi milosrdně lžete. Ale já viděla váš výraz, když jsem řekla to jméno. Pojďte přece blíž." žadonila
Erik se k ní znovu naklonil a tentokrát to byly její rty, které vyhledaly jeho. Políbila ho mnohem vášnivěji, než on ji a Erik na malý okamžik šokovaně vytřeštil oči.
Dveře se v tu chvíli nehlučně otevřely, ale ani jeden z nich to nepostřehl. Emma protože jejím očím již bylo zapovězeno cokoliv vidět. Erik nevnímal svět kolem a přidušeně vzlyknul s obličejem zabořeným v jejích vlasech. Christine poslepu vycouvala z místnosti a zakryla si neschopna jediného slova ústa.
Komentáře
Okomentovat