Remember, love never dies! 25. část

Henri Ledoux, jak již bylo zmiňováno se narodil do dobře zajištěné rodiny.

Už od dětství vedle svého otce vypadal spíše jako vnuk s dědem, než-li syn s otcem. Frederic Ledoux byl skutečně ve věku, kdy jsou muži spíše dědečkové. Měl orlí pronikavý pohled a husté obočí, věčně svraštěné do nelítostného výrazu, který děsil obchodní partnery, stejně tak jako jeho dva syny Henriho a Sebastiena. Chlapce vychovával s vojenskou rázností a držel nad nimi pevnou ruku. Tresty, nářek a téměř nikdy neumlkající křik. Herni měl z otce posvátnou hrůzu a o pět let starší Sebastien se mu za to s chutí vysmíval. Frederic měl pro Sebastiena ostatně vždy větší slabost a to zkrátka jen proto, že byl starší. Když Henrimu v deseti letech rozbil nos, mávnul nad tím pobaveně rukou. "Ti chlapci!" Ústrky se změnily v týrání, kterému nikdo nemínil učinit přítrž. "Tak už to ve světě chodí. Sebastien tomu slabochovi jen ukazuje, jak se mu povede po celý život, jestli se sebou konečně nezačne něco dělat!"

---

Henri jediné útočiště nalézal u maminky, která byla pravým opakem svého chotě. Anne byla mladá, citlivá a v manželství uzavřeném z donucení nešťastná. Trochu hrála na klavír a ze všeho nejraději s chlapci pobíhala po provoněných loukách, trhala květiny a nechala si do vlasů splétat luční květy od synků. Henri ji proto začal říkat vílo a Anne ho za to líbala na čelo. Cítila a viděla, kolik si toho Henri musí vytrpět a snažila se mu lásku, kterou nedostával od otce nahrazovat sama. Nechtěně tím však Sebastiena dovedla k žárlivosti, která nepozorována v patnáctiletém chlapci kypěla tak dlouho, až Henrimu rozbil "omylem" nos. Situace v rodině, která působila spokojeně jen navenek vygradovala v rozdělení se na dva tábory. Henri a Anne, Frederick a Sebastien. Sebastien s přibývajícím věkem pochytil otcovu hrubost, kterou se nestyděl uplatňovat i na matce.

Henri se maminky zastával, nezbývalo mu, než se uchýlit ke rvačkám. Z věčně zasněného mladého chlapce se stal rváčem, navíc dokázal skvěle napodobit otcův vražedný výraz, kterým Sebastiena s přibývajícím věkem děsil. Anne přesto strádala, neboť pocit, že ji nenávidí vlastní syn byl tím nejhorším, jaký dosud zažila, včetně toho, když ji přinutili provdat se za Fredericka. V Henriho patnácti letech pomalu a bolestivě zemřela na rakovinu. Sebastien i Frederick po matce truchlili jen naoko, sehrávali pro veřejnost divadlo. Henri se ocitnul na dně, jediná osoba, která mu do života vháněla trochu světla, byla dívka jménem Patricia. Nebyla právě důvtipná, nejraději naslouchala sama sobě a k Henrimu se přilepila kvůli penězům. Těžko říci, co se dělo v Henriho nitru, přesto byl přesvědčen, že cit mezi nimi je hluboký a pevný. Znal pojem láska jen z maminčiných knih a upjal se k Patricii nezdravým způsobem.

Právě v den, kdy zjistil, že mu maminka odkázala značné jmění - narozdíl od Sebastiena - uslyšel z její ložnice ženský smích. Na okamžik zděšeně ztuhnul na místě a po nakouknutí dovnitř se mu srdce proměnilo v led - který jak se domníval, už nikdy neroztaje.

"V posteli maman! To je neslýchané! Ty už nejsi můj bratr!" zavřeštěl když spatřil Paricii spolu se Sebastienem zamotané do přikrývek a smějící se na celé kolo. Sebastien okázale Patricii položil ruku kolem nahých ramen. "Vítej bratříčku!" uculil se, nehledě na Henriho slova. "Ty jsi mi sebral matčinu přízeň, když natáhla bačkory tak i peníze. Jsme si teď kvit, nemyslíš?" vypukl v hlasitý smích a Henrimu se obrátil žaludek. Nedokázal už nic říci, vycouval z místnosti a po slovech, kterých zaslechnul, než utekl pryč pocítil, jako by ho něco tupého praštilo do zátylku.

"A teď si mě vezmeš, jak jsi slíbil?"

"Mohla jsi mít bohatého dědice. Teď kromě vzpomínky na dnešní noc nebudeš mít nic." uchechtnul se Sebastien posměšně. "Teď následuj svého Henriho a zmiz."

Henri utíkal. Bezhlavě prchal, před nechutným výjevem, který mu nešel z mysli ať se snažil sebevíc. Klesnul na kolena a otřásal se pod dávivým záchvatem.

Od té doby se začal ženám slepě mstít. Využíval svého nevinného chlapeckého vzhledu, uměl dámy očarovat šarmem muže z vyšších kruhů a když ho večírky v salonech přestaly bavit, aniž by o tom nějak zvlášť přemýšlel - stal se policistou. O svoji kariéru nedbal, případy řešil s lhostejnou arogancí, ale jméno Ledoux ho bezpečně provedlo všemi úskalími jeho skandálů.

Až setkání s Meg mu vrátilo naději, že láska je možná přece jen neposkvrněný cit existující i za hranicí knih. Přesto z Coney Islandu odjížděl zničený ještě víc, než jak se cítil té osudné noci, kdy naposledy viděl svého bratra. Jeho pravidelní společníci při návštěvách barů jeho změnu nechápali a dávali ji k dobru při vyprávění zábavných historek u sklenky absintu. Obvzláště šťavnatým soustem, se stala scénka na ulici, kdy se Henriho nejoblíbenější "děvče" jménem Mitzi domnívalo, že jeho city k ní zůstali i po necelém roce v Americe neměnné. Henri dostal jeden ze svých záchvatů vzteku a za její dotíravost ji pod záminkou obtěžování veřejného činitele nechal strávit noc ve vazbě. Bary už nenavštěvoval a ke starým přátelům se nehlásil. Občas se procházel po Lucemburské zahradě s nějakým mužem, prý dokonce s titulem. "Už mu nejsme dobří, kamarádi. Tak na ztraceného Henriho!"

Raoul naslouchal jeho vyprávění se skloněným pohledem, v ruce nervózně žmoulal výtisk novin. "Cením si toho, že jsi mi to všechno řekl. Kdybych jen tušil, nikdy bych po tobě tak nevyzvídal...je mi líto."

"Nemohl jsi to vědět." zavrtěl Henri hlavou a zahleděl se na fontánu, u které se posadili. "Napsal jsi Christine...a Meg?" při vyslovení jejího jména začal zběsile podupávat svojí holí.

"Ano. Za dva týdny, možná později všechny dorazí do Paříže. Pak už mi vysvětlíš, proč si myslíš, že je Fantom živ?"

"Já si to nemyslím, on je živý." povzdechnul si Henri, neboť tento druh konverzace už tu byl opakovaně.

"Zapomněl bych. Madame Giry bohužel nedorazí. Dostala nějakou virózu a musela zůstat v Coney."

Henri svraštil obočí. "To je zlé. Pak tě budu muset požádat o něco, co se ti líbit nebude." svěsil ramena.

"Oč?"

"To se dozvíš, za čtrnáct dní. Měj se, příteli." poklepal Raoulovi na rameno a odbelhal se pryč. Raoul zamyšleně pozoroval jeho záda, dokud nezmizel.

Od osudného rozhovoru v Henriho kanceláři nemohl nad Fantomem přestat uvažovat. Na vlastní oči viděl jeho mrtvé tělo, střelnou ránu a košili nasáklou krví. Jak by se z tohohle mohl dostat? A i kdyby, jak o tom Henri mohl něco vědět? Co bylo zdrojem jeho přesných informací?