Remember, love never dies! 24. část

"Víš o tom, že dnes platíš ty?" zahalasil Raoul místo pozdravu když vtrhnul do Henriho kanceláře.

Henri se vymrštil ze svého strnulého postoje a tak rychle, jak to jeho noha dovolovala se k němu dobelhal. Hůl nechal zapomenutou v koutě. Žilami mu proudila čirá žluč a vztek mu zatemňoval mysl natolik, že bolest nevnímal. "Ty! Ty!" Nic jiného ze sebe nedokázal vypravit a s očima ze kterých přímo sršely blesky se na něj vrhnul jako divoká šelma. Byl příliš slabý a Raoul by ho přemohl s jednou rukou za zády, ale šok z náhlého výpadu mu nedovolil kloudně uvažovat, natož se bránit. Po Henriho rozmachu se mu z koutku úst spustila krev. Byl stržen do rohu místnosti, kde docela tvrdě narazil na stojací hodiny, po kterých sjel na zem. Zůstal klečet a upřel na něj nechápavý pohled. Henri, který byl na pokraji sil se na poslední chvíli posadil do křesla. Ačkoliv agresorem byl on, vypadal o dost zbídačeněji než Raoul.

---

Raoul si rukávem otřel ústa a odvrátil pohled od zakrváceného saka. Přemohl pokušení, aby se Henriho zeptal, jestli je v pořádku. Pravděpodobně by se znovu nevypočitatelně rozčílil. Je snad možné, aby se zbláznil? Třeba ta rána do hlavy byla vážnější, než lékaři v nemocnici diagnostikovali. Ostatně, co by se od amerických lékařů dalo očekávat?

Henri se zavřenýma očima pod jazykem drtil bezpočet kleteb na jeho adresu. Když se na něj znovu mrazivě podíval, Raoul se pomalu sbíral ze země. "Nestydatě jsi mi lhal přímo do očí! Div jsi mě neprovolával hrdinou, to ti však nebránilo dělat ze mě celou tu dobu naprostého hlupáka!"

Raoul si oprášil sako a povytáhnul obočí. "Co prosím?"

"Meg!" zahřímal Henri a pouhé vyslovení toho jména v něm probudilo další slabost. Jeho obličej nabral mrtvolného odstínu. "Byla to ona! Vím to! Postřelila ho Meg...a ty? Ty jsi byl u toho! Stejně jako tvá manželka a syn!" Henri se posměšně zarazil a ohrnul ret. "Já bych zapomněl, on to vlastně tvůj syn není, ale jeho! Fantomův! Ano to vím už taky! PAN Y BYL FANTOM, TY UBOŽÁKU, ANI TO JSI PŘEDE MNOU NEDOKÁZAL UTAJIT!" Henri se přestal ovládat a nepokrytě po Raoulovi začal řvát.

Raoul si narozdíl od něj aristokratický klid dokázal zachovat a svírající pocit v útrobách zamaskoval lehce povýšeným výrazem. Přešel těsně k jeho křeslu a prozrazovaly ho jen ruce zaťaté v pěst a celé roztřesené. "Jak je snadné udělat ze sebe mučedníka, že ano? Dívat se na věc jen z vlastního úhlu pohledu a vinu svést na ostatní." mluvil tiše, úsečně každé slovo odsekával zlobnou pauzou. "Ty přede mnou tajíš vlastní rodinu, neřekl jsi mi proč ani nesmím vyslovit jméno tvého bratra, neřekl jsi mi co se stalo tak závažného mezi tebou a Meg...mohl bych ještě dlouze pokračovat." uhladil si záhyb saka a začal po místnosti přecházet sem a tam, na Henriho se ani nepodíval. "Proč bych s tebou měl tedy probírat, že jsem si deset...deset dlouhých let myslel, že Gustave je můj syn a pak jsem jen tak, zjistil, že není. A víš, jak jsem se to dozvěděl? To on mi to vmetl do tváře! Ach, měl jsi vidět jeho výraz, když mi říkal, že to on je otcem Gustava! Jakým právem si tak říkal? Byl jsem Gustavovým otcem víc, než on kdy mohl být!" zhluboka se nadechnul a přezíravě se na něj podíval.

"Zpočátku jsem Meg zkrátka chránil. Jen si přiznej, že jsi byl když jsme se seznámili ten největší parchant jakého tam mohli poslat. Vždyť jsi byl v Americe za trest, tak proč teď ze sebe svatého děláš ty? Říct ti pravdu, nedovedu si ani představit, co by nastalo. To nemůžeš popřít!" upřel na něj spalující pohled a Henri jen naprázdno otevřel pusu, než sklonil pohled. Raoul si odfrknul a zastavil se uprostřed místnosti. "Zamotali jsme se s Christne do lží tolik, že i kdybych opravdu chtěl, nemohl bych ti to říct. Vlastně je to úleva, že jsi na to všechno přišel, i když je mi záhadou, jak jsi to proboha udělal. Ano, Henri, nezachoval jsem se správně ale..." znovu si otřel pusu, ze které nepřestávala téci krev. "...opravdu jsem si tohle všechno zasloužil? Máš právo na to, slyšet moji omluvu a tady ji máš. Je mi to líto, Henri, omlouvám se. Kéž bych měl jiné volby! Vlastní život je noční můra!" zakončil svůj monolog hořce.

Henri ztěžka oddechoval, do očí se mu draly slzy a jejich zahánění mu sebralo poslední síly. Ztrácel se v mohutném křesle a jeho slova zněla jako sten umírajícího. "Jsi to ty, kdo si zaslouží mou omluvu. Raoule...proč? Proč to udělala?" zvrátil hlavu. Pak vytřeštil oči a Raoulův pohřební výraz ho o jeho domněnce jen utvrdil. "Ach ne! Ona ho miluje!" zasténal. "Milovala. Je mrtvý." odvětil Raoul opatrně a obezřetně se posadil naproti němu. "Ach ne, příteli. On je živý."