Remember, love never dies! 23. část
Uplynuly čtyři neděle. Jak napsal monsieur Roux, Henri již byl schopen podniknout cestu do Paříže. Stále se pohyboval značně nejistě a o holi, ale nutno podotknout, že se po prohýřených nocích cítil už i hůř. Vedle něj kráčel Raoul ve svém nejlepším oblečení, přímo zařící štěstím a optimismem. "Máme to dnes ale krásný den! Nezdá se ti, že dnes slunce svítí nějak víc?""Vždyť je docela chladno." prohlásil suše Henri a již asi posté se ohlédnul. Jak jen může být tak necitelná a nepřijít? Nejspíš se teď prochází s novým ctitelem po parku a ve chvíli, kdy uniknou od pohledů ostatních sejme z hlavy nenáviděný klobouček. Bude jím rozmařile pohupovat v rukou či jím hlupáka číslo dvě laškovně zlehka praští přes paži, když pronese neuvážený vtípek...
Christine a Gustave se rozhodli svůj pobyt v Phantasmě o něco prodloužit. Christine nechtěla ubohou Meg opouštět tak brzy a Gustave se tvářil, že odsud nechce odjet nejlépe nikdy. "Ale papá! Je to tu perfektní, vše o čem jsem kdy snil tady mám na dosah ruky! Ráj se přeci neopouští!" vysvětloval s nadšenou gestikulací.
Raoul na odjezdu přesto trval i za tu cenu, že odjede sám. Nevrle Christine doporučil, aby se vrátila co nejdříve, ale už nic na světě ho tu nemohlo zdržet. Tak dlouho toužil odjet a nyní konečně mohl! Samozřejmě počkal, až se Henri uzdraví a zamluvil si místo na stejné lodi jako on. Měsíc byla už jen směšná doba. S vyhlídkou na návrat domů čas trávený v jeho americkém vězení se jevil jako vlídnější, zahalený v sladké očekávání.
Neexistovalo na světě žádné místo, které by Meg udrželo, aby se nerozběhla za Henrim. V myšlenkách byla neustále s ním, představovala si jak odjíždí pryč a spolu s ním mizí i světlo.
Neexistovalo místo na Zemi, ale tam se také nenacházela. Byla v pekle, které momentálně nepředstavovala žádná ohnivá jáma, ale stav duše. Nesvírala jednu, ale celou náruč bílých růží, za které u ušklíbající se stánkařky zaplatila malé jmění. Zcela paralyzována, jako mrtvá ležela vedle mrtvého. Upírala na Erikův náhrobek prázdný pohled. Dvě srdce, která byla zlomená, dvě duše které byly pokřiveny vraždou. Nebyl mezi nimi nyní žádný rozdíl, hranice života a smrti se stírala.
Kapičky její krve, které se uchycovali na bělostných poupatech růží vypadali zvráceně krásně, s děsivým půvabem konstrastovali když jimi Meg s prsty rozpíchanými od trnů potřísnila květy. V dáli zaslechla zatroubení lodi. Byla by to až pošetilá náhoda, ale věřila, že to je Henriho loď, že už je nenávratně pryč. Vydal se na cestu do lepšího světa a hlavně daleko od ní. "Ach, Eriku. Neodepřel jste mi lásku jednou, ale hned dvakrát." zašeptala a natáhal ruku, aby se dotkla kříže bdícího nad místem jeho posledního odpočinku. "A já vám odepřela život s vaší láskou. Snad je tím co vám dlužím splaceno? Oh, to nikdy nebude dostatečně splaceno, já vím!" zasténala tlumeně a zabořila do růží tvář.
***
Henri do Paříže dorazil naprosto vyčerpán. Už v kočáře klimbal a do svého bytu musel vyjít za pomoci Raoula, kterému téměř bezvládně visel na ramenou. "Snad jsi měl s tou cestou ještě počkat." zasupěl Raoul a opatrně ho posadil do křesla. Henri se po svém nanejvýš luxusně zařízeném příbytku lehce melancholicky rozhlédnul a víčka mu samovolně začala klesat. "Nejspíš ano. Ale co na tom sejde. Je po všem." přestal bojovat s únavou a brada mu pomalu klesla na prsa.
***
"Pro umučení Boží!" ulevil si Henri, když další hromádka spisů přistála na zemi. Ztěžka si kleknul a rozmrzele je bez ladu a skladu začal znovu skládat na sebe. "Pořád jen něco řadit! Abecedně seřazovat! Lepit štítky! Razítkovat! Podepisovat se pořád dokola do úplného zešílení!" klel bez přestání a s každým slovem na sebe papíry vršil o to zuřivěji, jako by se na něm dopustily hrubé osobní křivdy.
Tu se mu zdálo, že se pod robustní skříni v bývalé kanceláři monsieur Moreaua něco zablesklo. Kdyby pořád nechodil o holi, nejspíš by tu skříň už dávno prokopl vzteky. Záchvaty zuřivosti u něj poslední dobou nebyly nic neobvyklého. Vždycky, když do kanceláře Moreaua vešel, byla ta skříň zavřená, což lákalo jeho zvědavé pohledy, neboť všechny ostatní skříňky byly obvykle chaoticky rozevřené a obsah během dne opakovaně převracován naruby. Proto ta skříň byla tím prvním místem, kam Henri zkusil nahlédnout. Avšak marně, lomcoval klikou, strkal do zámku každý klíč co našel a když mu došla trpělivost přetáhnul tu zpupnou skříň holí. Nic. Neotevřela se a nevydala své tajemství, přesně tak, jak si Moreau nejspíš přál. Zámek vypáčit neuměl a s tím, až si zavolá zámečníka chtěl ještě počkat. Mohlo by to s nedávnou smrtí Moreaua vypadat neuctivě.
Zašmátral po té lesklé věci. "Že by naušnice jeho milenky?" ušklíbl se a otevřel dlaň. V ní ležel drobný stříbrný klíček. "Ale ne! Že by?" vzhlédnul na skříň a zapřel se o ni aby mohl vstát. Zkusmo do zámku zastrčil klíček. Zajel naprosto přesně a ozvalo se tiché cvaknutí. "No konečně! Tak se ukaž!" povzdechnul si unaveně a otevřel dvířka. Na rozlehlost skříně tam bylo žalostně málo věcí. Dvě složky přetékající spisy a novinovými výstřižky a ohmataný deník v kožené vazbě. "Inu, dostal jsem za úkol tu všechno přetřídit. Se vším všudy. S takovou se ještě dostanu k Moreauově deníčku." pokračoval ve své ironické samomluvě, ale ve staženém obličeji se mi ani neobjevil náznak úsměvu.
Ztěžka usedl ke konferenčnímu stolku v přední části kanceláře, kam se pozývali hosté a otevřel první složku. "Ale ty starý blázne! To tě ten jeden jediný nedořešený případ strašil až do posledních dní?" zavrtěl hlavou a novinové výstřižky, výpovědi svědků či dokonce nákresy podzemí opery Populaire ledabyle přímo ze složky sypal na podlahu. Nazdařbůh vysypal i obsah druhé složky, jenž ho nezaujal o nic víc, avšak vzpomínky pojící se s tímto případem ho zraňovaly. Pan Y, Amerika, Coney Island...pryč s tím vším!
S povzdechem rozevřel i onen deník. Po prvních přečtených stranách se ironicky zašklebil. "No, to jsi snad neudělal!" S každým dalším kmitem jeho očí po řádcích mu však úšklebek mizel. Roztřeseným škubnutím si povolil knoflíčky u krku a na čele se mu zatřpytily kapičky potu. Poslepu nahmatal láhev koňaku, kterou v zubech otevřel. Obrátil do sebe téměř naráz dobrou polovinu jejího obsahu než pokračoval ve čtení. "Ne! N-ne! To není možné! Musel zešílet! Já jsem musel zešílet!" vykřiknul a vrávoravě došel k oknu, jenž otevřel dokořán. Chvíli zoufale visel přes parapet a lapal po dechu. "Já ho zabiju! Vlastníma rukama!" zaskřípal zuby a pak se svezl na podlahu, kde složil tvář do dlaní.
Komentáře
Okomentovat