Remember, love never dies! 20. část

"Vy nevystupujete, protože jste to vlastně celou tu dobu nenáviděla." zopakoval Henri nezvykle tiše. Témata jeho hovorů s Meg za posledních pár dní zvážněla, jeden druhému se otevírali více, než zamýšleli. Oba však před sebou ty nejpodstatnější věci i nadále skrývali.

Meg svraštila obočí. "Ach ne! Nedá se říci, že bych to nenáviděla. Je to složité, víte? Ale to je jedno! Jsem na řadě, už přes deset minut si překračujete čas." uculila se nad hrou, ve které trávili jejich procházky.

"Takže vy jste se stal policistou navzdory vašemu otci. Ten vás za to vyhodil z domu, že? A teď si můžete tak dobře žít jen díky dědictví po vaší mamince." opakovala nahlas úryvky z jeho života, které z něj namáhavě vypáčila.

---

Henri se zachmuřil. Neříkal jí celou pravdu, jen zkosená, místy pozměněná fakta. Ale cítil, že i ona mlží. "Ano..." brouknul.

"To mi povězte! Proč policista? Nemusel jste dělat nic. Máte staršího bratra, takže majetek vaší rodiny by spravoval on, ani by na vás nikdo nenaléhal, abyste se výhodně oženil..."

"Z vašich úst to zní jako pohádka." uchechtnul se Henri.

"Cožpak není? Inu, objasněte mi tu věc. Přece jen mluvíte s někým, kdo se zamlada protloukal jako chudá baletka." pokrčila rameny.

"Jak vám to jen vysvětlit, uvažujete o tom docela jinak, než já...přesně to, co popisujete jsem nechtěl. Být vydržován." prohlásil Henri opět tiše.

Tenhle tichý tón značil vždy buď to, že mluví o vážné věci, či lže. Meg z jeho posunků a nešťastného těkání očí pochopila, že v tomto případě se jedná o to druhé, ale nic na to neřekla. Stejně tak spolkla poznámku, že v podstatě vydržován je, dědictvím jeho maminky. Už ve chvíli, kdy ji tato myšlenka napadla, se musela zastydět. Henri k matce musel mít výjimečný vztah, jak pochopila z vyprávění. Hovořil o ní s nábožnou úctou, jako o křehké víle. Na základě tohoto, jí velmi lichotilo, když jí tu a tam složil kompliment, kdy ji právě k tomuto něžnému stvoření přirovnal.

Zmohla se jen na pokývání hlavou. "Byl jste tehdy velmi odvážný. Kolik vám bylo? Osmnáct? To já v těch letech..." s povzdechem větu nedokončila.

***

Práce na stavbě nové koncertní haly přilákaly pozornost mnoha lidí. Christine se zmínkám o ní vyhýbala, Raoul ji naprosto ignoroval a Gustave z ní dvakrát nadšen nebyl. Stavbyvedoucí všem Erikovým pokynům nerozuměl, ani on sám nedokázal zachytit tok otcových myšlenek. Meg byla z tohoto projektu poněkud zoufalá. Nevěděla, co si s tak monstrózní stavbou počít, z úcty k Erikovi si však ani nepřipouštěla myšlenky na její zastavení. Dala vedoucímu stavby volnou ruku z paniky, než důvěry. A přesně to se o měsíc později projevilo jako osudová chyba.

Henri kráčel rychlým krokem přes park a obcházel základy haly, kolem kterých se vršila lešení. Raoul se o této stavbě nikdy nezmínil, záležitosti Phantasmy nebyly ani tématem jeho hovorů s Meg a proto, ačkoliv kolem staveniště téměř denně procházel dalo by se říci, že si ani nově vznikající budovy doposud nepovšimnul.

Jeho rozptýlenou pozornost však přece jen něco upoutalo. "Mladý vikomt. Zdravím Gustave! Tak jak jsi utekl dnes?" zajímal se když uviděl chlapce stojícího u nejbližšího lešení se zadumaným výrazem.

Gustave zpočátku Henrimu nemohl přijít na jméno a dokonce dočasně trpěl slepou nenávistí ke všem policistům.

Často však Raoula se synem doprovázel při procházkách, či spolu všichni tři pojídali zmrzlinu, až si na sebe zvykli. Henri mimoto Gustava opakovaně nalézal všemožně v parku při chlapcových velmi častých útěcích z domu a tím, že Henri o tom shovívavě mlčel mezi nimi vzniklo jakés spiklenectví.

"Papá si dnes stěžoval na bolesti hlavy, tak se z dnešního setkání omluvil. Žal jsem to zapomněl oznámit maman. Jsem vlastně s papá." mávnul rukou Gustave upřeně sledující dělníky s neskrývaným nesouhlasem. "No jen se podívejte! Tohle je úplně špatně! Ale poslouchá mě tady někdo?" prohlásil úmyslně hlasitě, ale pracovníky tím ani nejmenším nevzrušil.

Gustave ani nestačil znovu otevřít pusu, aby si postěžoval, jak zacházají se stavebním materiálem, když se ozval mohutný otřes. Henri nebyl zato přesně říci, co se to událo. Možná se vlnila zem, možná už měl halucinace z nedostatku spánku, či snad to lešení se zachvělo. Doběhl ke Gustavovi blíž a odhodil ho dozadu. Sám už však nestačil nic. Ani jeden jediný spásný pohyb. Ani jedna poslední myšlenka. Nic. Ucítil prudký náraz do zátylku a cosi lepkavého stékajícího mu po hlavě. Vzápětí vše pohltila temnota a Henri zmizel pod návalem lešení.

Na Coney Islandu se ztratil pod sutí Henri, ve stejný čas, v Paříži se skácel na koberec monsieur Moreau. Klíček, který pevně svíral v ruce se zakutálel pod robustní skříň. Dostal infarkt natolik silný, že jeho srdce na místě přestalo bít. Henri byl osvobozen z jeho pobytu v Americe. Příliš pozdě.