Remember, love never dies! 19. část

Večer se u de Chagnyů jako tradičně trávil u krbu. Tentokráte zde seděli o samotě Gustave s Christine, což byla chvíle, na kterou chlapec již delší dobu čekal.

"Maman?"

"Ano, zlatíčko?" Christine vzhlédla od deníku vycházejícího speciálně pro Phantasmu. Úvodník zabírala zpráva informující o výstavbě nové budovy. Další koncertní hala a ještě větší než ta předchozí. Jeden z Erikových posledních projektů...

---

"Víš, papá mi něco vyprávěl a - velmi mne to zaujalo..." začal Gustave, nejistý, kam se bude konverzace ubírat.

"Copak ti povídal?" odvětila Christine nepřítomně.

"O Anděli hudby..."

"Ale drahý! Už tu pohádku musíš znát zpaměti." pousmála se Christine a složila noviny.

"Nemluvil o té pohádce."

Christine smrtelně zbledla. Noviny nyní svírala tak křečovitě, že jí dočista zbělaly klouby. V očích jí zaplál hněv. "Co přesně ti řekl?" pronesla pomalu, dávajíc důraz na každou slabiku.

"Ach, maman, nezlob se na něj! Nechtěl mi nic povědět!"

"Gustave, ptám se naposledy. Co ti řekl?"

"Že - že to pan Y byl Andělem. Tvým, maman. Naučil tě zpívat a proto jsi se stala slavnou." hlesnul Gustave s kajícným výrazem.

"Dál?"

"Nic."

"Vskutku?"

"Přísahám!"

"Nevěřím, že by jsi se spokojil s tak prostou odpovědí." odtušila Christine.

"To opravdu ne, ale papá mi nic víc říci nechtěl. Řekl, že na to máš právo jen ty." Gustave zalitoval, že se do této debaty vůbec pouštěl.

Christine zabořila tvář do dlaní. Gustave k ní docupital a starostlivě ji vzal za ramena. "Maman? Prosím, nezlob se. Myslím si, že jsi byla vlastně velmi statečná! Byla jsi jen o sedm let starší, než já a přesto jsi se nebála jeho tváře, to já jsem..."

"Ale tak to nebylo!" vzlykla Christine.

"Učil tě, takže jsi přece..."

"Skrýval se..."

"Co prosím?"

"Nikdy jsem ho během našich hodin neviděla. Mluvil - ze stěn, zrcadla, z vázy když se mu zachtělo! Byl to ten nejlepší břichomluvec, jakého svět kdy poznal..."

Gustave vytřeštil oči. "Učinil tě hvězdou, bez osobního kontaktu?"

Christine přikývla.

"Neuvěřitelné!" Zarazil se a ruce mu sjely z matčiných ramen. "Věřila jsi cizímu muži, co k tobě promlouval ze stěn?" zopakoval nechápavě.

"Já myslela, že je to hlas Anděla. Anděla hudby. V tom tkví ten příběh." špitnula Christine, její hlas byl přes praskání ohně v krbu sotva slyšet.

"Maman..."

"Gustave, prosím, už se neptej." zažadonila Christine. "Musíš mít v hlavě takový zmatek...jsi po Erikovi velmi bystrý, ale tyto věci ve tvém věku zkrátka nemůžeš chápat."

"To snad..."

"Nemyslím to zle!" Christine si ke Gustavovi klekla a zadívala se mu do očí. "Jak jsem řekla jsi výjimečný chlapec. Můj úžasný syn." pousmála se a pevně ho objala. "Ale tohle není pohádka na dobrou noc, nýbrž život. A už je to všechno pryč..."

Gustave se zamračil a o krok od ní ustoupil. "Jenže tenhle život se mne také týká, mám právo to vědět! Celý život jsi mi lhala, stejně tak jako tatínkovi, tedy myslím Raoulovi." zamrkal a hledal ztracenou nit hovoru.

"Prosím. Alespoň základní fakta! Celý příběh mi můžeš přeci říci až budu...dostatečně vyzrálý." dořekl poněkud nelibě.

Christine vstala a smutně na něj pohlédla. "Spoj si pohádku o Anděli hudby, říkačky o Fantomovi Opery a následně i zvěsti o úspěšném panu Y a to jsou všechna tvá fakta."

Gustavovo zachmuření jako by mu přímo steklo z obličeje. "Fantom? Fantom!" Dal si ruku před ústa a začal přecházet sem a tam. Znovu promluvil, teprve až se zastavil. "Mohl jsem tušit, že ani to není jen mýtus! Vše, čemu jsem kdy věřil, se rozpadá!" zkřiknul předtím, než za sebou prásknul dveřmi svého pokoje.