Remember, love never dies! 18. část

Christine se té noci opět zdály noční můry. Tu a tam z neklidného snění slabě vykřikla, ale zdálo se, že její tenký hlas nikdo neslyší.

V očích Erika viděla čirý šok a údiv. Vůbec poprvé po deseti letech věci nebyly v jeho plné kontrole. Nemohl otevřít ústa a jednoduše valící se krev z jeho střelné rány přesvědčit, aby se navrátila do jeho těla, nemohl udělat zhola nic. Prvně úplně bezmocný a v rukou Christine. Jenže ani ona mu nemohla nijak pomoci. Neexistuje horší pocit, než být nemohoucím svědkem umírání milovaného člověka. "Ach Christine..."

"Eriku! Eriku!" vykřikla zoufale a natahovala po něm úpěnlivé ruce do prázdného prostoru před sebou.

---

Nebylo však úplnou pravdou, že nikdo Christinino trápení neslyšel. Gustave nemohl spát po zjištěních onoho večera. Hlavou mu neustále vířilo tolik věcí! Jaké asi bylo pokračování příběhu o Anděli hudby, jenž se ukázal pravdivým? Proč je jeho tatínkem pan Y, avšak po celý svůj život se domníval, že je to Raoul? Opravdu po něm zdědil tu děsivou moc spřádat kolem lidí neviditelné nitky za pomocí hudby, která se jim vkrade do mysli a ukradne duši? Měl tolik otázek a věděl, že jediný člověk, který by mu je mohl dostatečně vyjasnit je nyní mrtev.

Lehce nadskočil, když zaslechnul Christinin výkřik. "Volá tatínka. A třeba bych jí ho mohl dát. Jen kdyby to nebylo porušení slibu? Je to porušení slibu?" uvažoval nahlas a vyskočil z postele. Bez problémů přešel ztemnělým pokojem a natáhnul se zamyšleně po skřínce. Obratně se vyhýbal všem překážkám v cestě, počínajíc si tiše jako kočka. Raoul se mýlil, když se domníval, že jeho hudba je to jediné, co v sobě má z Erika.

"Ale já jí přeci nechci svojí hudbou ovlivňovat a ovládat. Chci maman pomoci. Uklidnit ji. To není špatné! To je dobré! Má hudba přeci jen není špatná!" umínil si a popadnul skřínku. O chvíli později ji neslyšně položil na maminčin noční stolek. Nechal melodii roztančit se její ložnicí. Christinina stále napřažená ruka s žuchnutím spadla a ve tváři se jí rozhostil mírumilovný výraz. Neusmívala se, přesto v její tváři bylo cosi andělského. Gustave mamince políbil ruku a odplížil se pryč. S pocitem, že Christine klidně spí, do konejšivé náruče vysvobozujícího spánku konečně upadnul i on sám.

***

Uběhnul další týden. Meg pokračovala ve svých procházkách, ale s matkou. Denní kontakt a chvíle klidného povídání jim prospívala, neboť jejich vztah byl posledními událostmi silně nalomen.

Navykla si, že inspektor Ledoux denně vyhledával její přítomnost a nechápala proč. Jednoho dne se vymluvila své matce a šla na odpolední procházku sama. Henri stál u fontánky, očekávajíc její příchod jako věrný pejsek.

Našpulila zamyšleně ústa, když se jako obvykle zařadil po jejím boku. "Což jsem vaší hlavní podezřelou?" vypálila náhle, beze strachu. Byla přesvědčena, že co se má stát, přijde.

Henriho její otázka natolik vykolejila, že stoupnul do kaluže. "Jak jste - ach, ne!" vyjeknul a roztržitě se na ni podíval. "Říkala jste něco, mademoiselle?"

Meg zacukaly koutky. "To jste neustále tak nešikovný? Od té doby co vás znám, vás stíhá jedna katastrofa za druhou!" její slova následoval zvonivý smích, po kterém se zarazila a přiložila si ruku na ústa. Bylo to vůbec poprvé, od údalostech na mole, kdy se zasmála.

"Já tedy - nevím, co bych řekl." odvětil Henri nešťastně a zaraženě se na ni podíval. "Jste v pořádku, mademoiselle?"

"N-nemohli bychom se na chvíli posadit?" vykoktala Meg. Henri jí nabídnul rámě a k jeho vlastnímu překvapení jej Meg přijala. Posadil ji na nejbližší lavičku a starostlivě se na ni podíval.

"Jsem v pořádku!" uťala Meg jeho otázku už ve chvíli kdy se k ní nadechoval. Henri svěsil ramena a Meg si povzdechla. Je možné, že jí Christine s matkou lhaly? Za poslední týden se choval všelijak, ale nebyl protivný, drzý ani útočný. Či snad ví, že to ona zabila Erika a hraje s ní jakous zvrácenou hru na kočku a na myš?

Zhluboka se nadechla. "Ptala jsem se, jestli jsem vaší hlavní podezřelou, isnpektore."

Henri zamžikal. "Ach, ne! Jistěže ne! Jak jste dospěla k takovému názoru, mademoiselle?"

"Poměrně snadno. Není dne, kdy bych vás náhodou nepotkala. Jsem si jista, že takové náhody to zase nebudou, viďte?"

Henri se prudce postavil a semknul rty. "Netušil jsem, nakolik je vám má přítomnost protivná, mademoiselle! Ujištuji vás, že žádné důkazy proti vám nemám. Nemám žádné důkazy!" prořekl se a otočil se k chvatnému odchodu, spílajíc si ho hlupáků. Jistěže o jeho přítomnost nemá zájem, co si jen nalhával? A aby jeho nebetyčné tuposti nebyl konec, podřekl se, že nemá nic, naproto nic, co by mohlo rozluštit záhadu úmrtí pana Y.

"No, tak počkejte, přeci!" zaslechl za sebou Meg. Stále poněkud nasupen se otočil. "Nemyslela jsem to tak. Přece se nebudete hned urážet." potřásla vlasy svázanými bílou stužkou. Hodně poslední dobou vzpomínala na bezstarostné časy v Opeře a projevovalo se to nejenom stuhami ve vlasech. Znovu se začala věnovat baletu, učila místní malé holčičky a zlehka se začala zařazovat do normálního života. Madame Giry byla blahem bez sebe a s radostí ji pomáhala.

"Neurážím se. Jsem zvyklý. Policistů se všichni buď bojí, nebo je nenávidí. Tady na Coney platí obojí." odsekl Henri.

"Ale no tak! Co vám to dnes přelétlo přes nos? Obvykle býváte veselejší. A nemotorný, ovšem rozkošně nemotorný." Meg znovu zacukalo v koutcích. "Přece neodejdete jako trucovité děcko! Slibuji, že už se vás na případ nebudu vyptávat. Tak co říkáte, doprovodíte mne?" škádlila ho Meg.

"Ach - tedy, ano rád!" Henri Meg znovu nabídnul rámě a oba se tomuto ošemetnému tématu už snažili po zbytek dne vyhýbat.

Henrimu Lerouxovi se podařilo Meg rozesmát a bral to jako velký osobní triumf. Očividně byla velmi nešťastná, ale on ji rozesmál!

Ach, jen kdyby tušil, že v mysli Meg nezaujímal většího postavení, než jako pouhého rozptýlení nešťastné mysli!

***

"Já tě žádám!"

"Christine nechápu..." hlesla Meg, sedící v křesle a pozorovala Christine tyčící se před ní. Cítila se jako káraná školačka v ředitelně.

Christine sepjala ruce. "Ach, prosím! Vyhýbej se tomu muži!"

"Je dočista neškodný! Když mě necháš, povím ti, k čemu se mi dnes podřekl..." nadhodila ledabyle.

"Jsi jako malá. I Gustave se chová rozuměji." broukla Christine podrážděně, ale klesla do křesla a upřela na ni zvědavý pohled.

Meg se napřímila. "Nemá nic. Vůbec nic. Žádné důkazy, stopy, výpovědi...je u konce sil. Údajně ho nejspíš propustí, ale tváří se, jako by mu to bylo úplně jedno!" pokrčila rameny.

"Tedy měl Raoul pravdu." odtušila Christine. "Tvrdil, že začal s vyšetřováním stagnovat. Když o tom tak přemýšlím, už dlouho ke mě trio nechodilo se stížnostmi, že je obtěžuje." potřásla hlavou. "Obvzláště pak slečna Fleck..." dodala otráveně.

Christine se začala pomalu zvedat. "Slíbila jsem Gustavovi a Raoulovi, že s nimi půjdu na oběd, takže pokud mě omluvíš..."

"Eh, Christine?"

Christine strnula v pohybu. "Ano?"

Meg se zhluboka nadechla. "Víš, rozhodla jsem se, že - že si převezmu Phantasmu."

Christine se to snažila zakrýt, přesto se však v jejích očích zračila jasná úleva. "Jsi si jistá? Stále je tu možnost park prodat."

"Ne, ne v pořádku. Převezmu park. Jsem o tom skálopevně přesvědčená. Přemýšlela jsem o tom dlouho." prohlásila Meg, žmoulajíc v ruce rukavičky.

"Park je napsaný na tebe, předání nebude žádný problém." vydechla Christine s úlevou, kterou již nedokázala udržovat na uzdě.

Erik jistě myslel na její dobro, stejně tak na dobro Gustava, ale Phantasma ji ničila.