Remember, love never dies! 9. část

V obličeji Meg se náhle vystřídalo hned několik emocí. Trvalo několik nekonečných vteřin, než jí plně dosah Christininých slov došel a visela na ní vyjeveným pohledem. Ve tváři se jí na malý okamžik dokonce mihnul lehký úsměv, ale pak se jí útlá ramena v trochu otrhaných šatech znovu začala otřásat pláčem. "Tak on mi věřil. A já ho zabila. To přece nemohu..." padla na kolena a skryla si obličej v dlaních.

Dříve než stačila Christine zareagovat, kleknul si vedle ní Gustave a malou ručkou ji pohladil po vlasech. "Ale vy musíte převzít Phantasmu, slečno Giryová. Jste přece hvězda." promlouval k ní konejšivým hláskem. "Já vás viděl. Phantasma vám patřila už dávno." pokýval hlavou a Meg k němu znovu zvedla obličej. Ťal do živého. "Ty jsi....ty jsi někdo viděl mé představení?" hlesnula přeskakujícím hlasem. Gustave znovu přikývnul. "Ano, slečno! Moc se mi líbilo, jak tančíte." Jeho dětská nevinnost a upřímné oči Meg po dlouhé době dokázali uklidnit. Bolestně si uvědomila, že jsou to oči Erika. Ale on se na ni tak laskavě nikdy nedíval.

"Musím si to rozmyslet." brouknula nakonec s očima upřenýma na jeho ruku, protože si povšimnula Erikova prstenu.

"Jen mi slib jednu věc." zaprosila Christine a přitáhla si plášť blíž k tělu.

Meg k ní vzhlédla a nepatrně se zamračila.

"Neudělej žádnou hloupost, Meg. Jestli chceš, můžeš se vrátit se mnou, do hotelu a...."

"Ne!" zarazila ji Meg a zase vstala. "Chci být sama."

"Ani tvá matka...."

"Nechci ji vidět! Najdu si já tebe." řekla úsečně a namířila si to od nich pryč. S každým krokem zrychlovala, až jim utekla z výhledu.

Christine se za ní smutně zůstala dívat. Natáhla ruku ke Gustavovi a pomohla mu vstát. "Půjdeme už zpět do hotelu, zlatíčko." řekla prostě a pohladila ho po tváři. "Byl jsi na slečnu Giryovou moc hodný."

"Je tak smutná. Má smutnější oči, než pan Y, když jsem od něj utekl." mínil Gustave a sklopil pohled.

Meg by mohla přísahat, že od jejího setkání s Christine a Gustavem na molu uplynulo teprve pár minut, ale tma, které se rozhostila kolem svědčila o opaku. Choulila se na lavičce, na kterou často rád usedával Erik, když ho pravidelně sledovala. Zaklonil vždy hlavu a dlouze přemýšlel. Obličej měl klidný, ale přesto se mu z hrdla občas vydral nešťastný povzdech. Přesvědčen o své samotě odkládal i svoji masku a Meg už znala zpaměti každý rys jeho obličeje a již jí nepřipadal ani trochu děsivý. Kdyby potkala sebe samu v době, kdy pobíhala po Opeře a vřískala o Fantomovi, bez váhání by si uštědřila políček. Přitáhla si kolena k bradě a natočila se na stranu, aby si jednu polovinu obličeje mohla přitisknout na ten chladivý kus dřeva, který tak často mohl na sobě cítit Erikovo tělo, zatímco ona se musela krčit v křoví. Na čele jí naskákaly krůpěje potu a obličej měla jako v jednom ohni, přesto drkotala zuby a otřásala se zimou. Na tak zničené ženě se začaly projevovat příznaky probdělé noci a dni stráveném venku v dešti.