Remember, love never dies! 11. část

Christine se celou noc převracela v posteli a nemohla usnout. Spánek ji začal zmáhat až nad ránem a tak upadla do neklidného snění, sotva na pár hodin, když ji probudilo jemné zaťukání na dveře. "Maman? Spíš ještě?"

Christine nemotorně vstala z postele a otevřela Gustavovi dveře. "Ano, zlatíčko?" pousmála se, zatímco se rozespale rozhlédla po přijímacím pokoji, kde sem a tam nerozhodně přecházel Raoul.

"Zase tu byli ti lidé." oznámil Gustave.

"Trio?" nechápala stále probouzející se Christine.

"Ano, maman. Říkali, že jsi jim nakázala, ať tě probudí dvě hodiny předem. Nerozumím...." pípnul Gustave zmateně, ale Christine sebou cukla, jako by ji polili ledovou vodou.

---

"Ach, jistě! Gustave, běž se přichystat, za dvě hodiny půjdeme na pohřeb pana Y." vydala ze sebe Christine a nenápadně se zezadu zachytila rámu dveří. "A-ale....nemusíš chodit, jestli nechceš. Můžeš zůstat v hotelu, jak jsem ti už včera říkala."

Gustave na ni upřel pronikavý pohled. "Ne, maman. Půjdu."

Raoul se zamračil a přešel k oknu. Když Gustave odešel do svého pokoje zaťal ruce v pěst. "Doufám, že nepředpokládáš, že bych tam šel?" zaskřípal zuby.

"Ne, ne, jistěže. Nemohu po tobě nic takového žádat." zavrtěla Christine spěšně hlavou.

"Výborně." ucedil Raoul a jasně dal najevo, že tím jejich rozhovor považuje za ukončený.

Christine se smutně otočila a vrátila se do ložnice.

Posadila se ke svému toaletnímu stolku a zadívala se na skvostný náhrdelník, který jí Erik daroval před jejím vystoupením. Znovu ji tehdy měl ve své moci, která sílila. Zpíval jí stejně tak něžně, jako když byla ta hloupoučká sboristka, přesto v jeho hlase byla znát jistá ukřivděnost a bolest za těch dlouhých deset let odloučení. Jen při vzpomínce na hlas jejího Anděla jí znovu naskočila husí kůže a mohla by přísahat, že opět cítí jeho dech na své šíji. Znovu spolu, příteli. Ale tentokrát již opravdu naposledy pousmála se chabě Christine, když si ho připínala na krk.

"Gustave? Je čas." klepala na chlapcovi dveře zatímco Raoul stále setrvávající v přijímacím pokoji ji pozoroval s nerozluštitelným výrazem ve tváři.

Gustave otevřel dveře a přijmul maminčinu ruku. Ohlédnul se po Raoulovi, nejistý co udělat. Raoul k němu proto přistoupil a políbil ho na čelo. "Půjdu se projít. Uvidíme se tu později." promlouval spíše ke Gustavovi než ke Christine, kolem které vzápětí prošel, aniž by jí věnoval pohled.

Christine spolkla slzy a povzbudivě se na Gustava podívala. "Tak pojďme."

Raoul kráčel, aniž by přesně tušil kam. Proplétal se hlučným davem a širokým obloukem se vybýbal všem rušným atrakcím a "příšerám" patřící k tomu jeho cirkusu.

Dlouhými kroky mířil pryč ze středu Phantasmy, až se najednou, ani si nebyl jist jak, ocitnul na ztichlé pěšince lemované stromy a keřovým porostem. Trochu si vydechnul a povolil si nesnesitelně škrtící knoflíčky u krku. Zmírnil krok a užíval si té vzácné chvíle samoty a klidu. Celé hodiny trávil zavřený v tom prokletém hotelovém pokoji obklopen čtyřmi stěnami a byl pouhým divákem lidí proudící okolo něj. Neustále odcházející a přicházející Christine odmítající prozradit účel jejích pochůzek, trio každé ráno se vzkazem pro ni, Gustave tu a tam odcházející s Christine...

A Christine? Věčně pobledlá v obličeji, nemizící kruhy pod očima a slzy stékající po tvářích. Tak moc by ji chtěl utěšit, přál by si, aby ji mohl pomoci, ale věděl, že každou slzu roní pro toho bídáka a kdyby nebyl mrtvý, klidně by ho opustila bez nejmenších výčitek svědomí. Nenáviděl každou její slzu pro něj a v noci, když nemohl spát ho napadalo, jestli by byla tak nešťastná i pro něj, kdyby to byl jeho život, který by vyhasnul, zda-li by v náručí toho monstra poklidně zapomněla...

Snažil se pochopit vztah, který spolu měli. Zjistit na co myslela pokaždé, když zpívala a měla ten svůj nepřítomný výraz naznačující, že i když právě byla v místnosti s ním, byla ve skutečnosti jeho. Ale ať to propíral ze všech možných úhlů, nedokázal si odpovědět.

Po jeho levici se ozvalo zakašlání, které ho přimělo vrátit se do reality. Na lavičce ležel nějaký pobuda a proto znovu zrychlil krok. Svraštil obočí a se sílícím pocitem, že ta nešťastná hromádka šatstva na lavičce je mu čímsi povědomá zacouval zpět. Přimhouřil oči a bezvládná Meg, otřásající se chladem a celá promáčená jej upřímně poděsila. "Slečno Giryová! Co je vám?" sklonil se nad ní.

"Drahý vikomte." vydala ze sebe namáhavě drkotajícímu zuby. "Dostávám, co si zasloužím." šíleně se rozesmála, což Raoula znepokojilo ještě více. Smích ji vyčerpal natolik, že po chvíli omdlela.