Remember, love never dies!

Tohle berte s rezervou. Tohle berte s tou největší rezervou, s jakou jste kdy co brali. :D

Dnes prakticky celý den trčíme ve škole na počítačích, protože všichni učitelé někde zapadli ve sněhu. :D

Tak moc nemám co dělat, že jsem pustila do něčeho, z čeho mám jistý strach. Lotte spisovatelkou. Taky vám to zní tak divně? :D

Téma týdne mě silně inspirovalo. Nebo se taky tak moc nudím. Přeberte si to sami. :D

Usilovně jsem se snažila nesklouznout do kýče, ale....ehm. Ehm....:D

Prostě rozvažujte dobře, jestli ten článek rozkliknete, nebo ne.

P.S. Nefanoušci muzikálu Love Never Dies nejspíš...plně nepochopí o co jde. :D

---

***

Po ostrém výstřelu, jenž všem zúčastněným ještě hodnou chvíli zněl v hlavě se vše ztišilo. Dokonce i mořské vlny, omývající v pravidelném intervalu břeh najednou nebylo slyšet. Muž s maskou přes polovinu obličeje zalapal po dechu a s vytřeštěnýma očima pustil pistoli, o kterou se přetahoval s blondýnou s šíleným leskem v očích. Jako ve snách si sundal sako a Meg vyděšeně vyjekla. Na bílé košili Erika se rychle zvětšovala zlověstná červená skvrna.

Erik se zapotácel a upadnul. Spolu s jeho tělem na zem s tlumenou ránou vypadla i pistole, která Meg vyklouzla z ochablých prstů. "Ne...ne...nechtěla jsem...." koktala jako v horečce.

"Eriku!" vykřikla na smrt bledá Christine a klekla si k němu. "Budeš v pořádku, neboj se, Anděli..." šeptala mu a po tvářích se jí kutálely slzy. "Dobré nebe! Tak půjdete pro pomoc, nebo tu budete jen tak stát?!" obořila se vzápětí neobvykle prudce na madame Giry a Meg které zkoprnělé zíraly na obávaného bývalého Fantoma pařížské Opery zcela bezmocného v náručí Christine Daaé.

Meg Christinin výkřik z jejího transu neprobral, celá se chvěla a s doširoka rozevřenýma očima zírala na místo, kde zela Erikova rána, na kterou Christine pečlivě přikládala jeho sako, ve snaze zastavit krvácení.

Madame Giry se však velmi rychle vzpamatovala a popadla dceru za ruku a kvapně s ní utekla. Vyděšený Gustave běžel za nimi. Nechápal ničemu, co se stalo, sled událostí posledních minut pro něj byl nanejvýš nelogický a traumatizující.

"A-asi to tak mělo být. Zazpívala jsi pro mě. Znovu jsem tě slyšel zpívat. Pro mě. Pokud bych si měl naplánovat smrt, mělo by to být přesně takto.." hlesnul Erik a přivřel oči, když ho Christine pohladila po tváři.

"Odpusť mi, odpusť! Všechnu tu bolest, co jsem ti přinesla..." vzlyknula přidušeně Christine a podívala se, jestli jeho krvácení ustává, ale životadárná tekutina z jejího Anděla hudby nepřestávala unikat.

Erik ji chytil za ruku a znovu si ji přiložil na tvář. "Přinesla jsi mi jen radost. Štěstí. Byla jsi jediné světlo mého života..." slabě se usmál. "Vrať se k vikomtovi, zapomeň na Coney Island, nikdy Gustavovi nepověz, že..."

Christine rychle zavrtěla hlavou a s námahou potlačila další zavzlykání. "Dozví se to. Všechno se to dozví. Bude vědět, kdo je jeho pravý otec. Gustave musí vědět..."

"Co musím vědět, maminko?" ozval se roztřesený hlásek za jejími zády.

"Oh, Gustave! Pojď sem, zlatíčko..." Christine si rychle otřela tvář a pokusila se usmát.

"Tatínek, měl by tu být tatínek. Třeba by panu Y pomohl." hlesnul a pomalu si kleknul vedle Christine.

"Tvůj otec! Tvůj pravý otec..." Christine chtěla vzít Gustava za ruku, ale ten ucuknul a bleskurychle se postavil.

"Ne! To přece není možné, maminko, co to říkáš?" Gustavovi se roztřásla útlá ramena.

"Tak se dívej srdcem a ne očima. Srdce vždycky ví..." začala tiše prozpěvovat Christne a kolébala se s Erikem ze strany na stranu a konec písně se ztratil v jejím pláči.

Gustave si k nim znovu pokleknul, ačkoliv to spíše působilo dojmem, že mu nohy vypověděly službu. Napřáhnul ruku k Erikovi, natahující se po jeho masce.

"N-ne...." zachraptěl Erik a chytil ho za zápěstí.

Gustave na něj upřel pronikavý pohled a zatvářil se neobvykle klidně. Za tuhle jedinou chvíli jako by zestárl o dalších deset let. Pomalu přikývnul a Erik neochotně ruku spustil, zčásti také proto, že neměl už sílu držet ji nataženou.

Gustave mu šetrně z obličeje sundal masku a už bez náznaku hrůzy se podíval do jeho tváře. Proč se vlastně tehdy tolik bál? Slíbil mu přece, že přijme tu krásu uvnitř. Ale nedokázal to i přesto, že si s ním rozuměl jako s nikým jiným předtím. Erikova hudba, jeho geniální tvorba bude nadále žít v něm. Nikdy nezapomene na Coney Island. Na Phantasmu, Erikovo největší dílo. Jeho první opravdu doceněné dílo. Erik si s námahou svléknul z prstu Christinin prsten, který mu vrátila ten den, kdy ho opustila s Raoulem. "Vezmi si ho. Snad ti přinese víc štěstí..." hlesnul Erik s tváří zkřivenou bolestí. Gustave si ho převzal a uchopil ho za ruku.

"Ach, Christine..." zašeptal Erik potom a vzhlédnul do její tváře. "Nikdy jsem tě nepřestal milovat..."

"Stejně jako já tebe." Christine se nad ním sklonila a naposledy ho políbila. Cítila, jak jeho rty ochabují a hrudník se přestává zvedat. Erik zemřel s očima pevně semknutými k sobě a lehkým úsměvem ve tváři.

Christine mu zlomeně zabořila obličej do hrudi a slabě vykřikla, když ucítila něčí dotyk na svém rameni.

Po ohlédnutí spatřila tvář Raoula de Chagny.

_____________________________________

Ne, už o mě nikdo nemůže říci, že diskriminuju kraulíka/Raoula :D Já mu dobrovolně napsala happy end. Teď jen doufat, že mě za to dnes v noci Erikův duch neuškrtí. :D Bože stůj při mě. A při vás, jestli jste to vážně četli až sem. :D