Remember, love never dies! 8. část

Zabila ho, jeho život skončil její rukou. A ani ho neviděla zemřít. I tohle privilegium muselo náležet Christine. Vždy perfektní Christine. Zářila v Opeře, když zničehonic začala zpívat lépe než hlavní diva. Dva muži o ni bojovali na život a na smrt. Měla svého anděla i vikomta. Mohla si dokonce vybírat! Mohla si Meg někdy vybírat? Sváděl o ni někdo boj? Podíval se na ni někdo vůbec jinýma očima, než na jednu baletku z davu, než na tamtu kamarádku Christine Daaé? V čem byla Christine o tolik lepší? Proč na ni ani po deseti letech nemohl zapomenout a věnovat jí pohled, alespoň jeden jediný pohled....

Nenáviděla sama sebe jen za tyhle myšlenky, ale ukřivděné slzy jí i přesto dál padaly jedna za druhou z očí. Už ho nikdy neuvidí, najednou by jí jeho sledování nepřišlo jako slabá náhražka za to, co pro něj všechno udělala. Skrytá ve stínech ho pozorovala, jak po setmění obcházel park, udával pokyny triu, zamyšleně hleděl na obzor....nad kým asi přemýšlel? Určitě ne nad ní! Bez zájmu přecházel její plakáty, vítr k němu nedonesl chvalozpěvy na místní hvězdu. Bez Christine, jako by nebyl. Ale ona jako by nebyla bez něj. Proč alespoň jedenkrát nemohl přijít na její vystoupení? Jenže jak se vůbec opovažuje mu něco vytýkat, když ho sama zabila? Vlastníma rukama přetrhla nit jeho života, i když chtěla zabít sebe. Proč se s ní jen musel přetahovat o tu zbraň? Proč ji jen nenechal umřít? Možná nechtěl, aby ten chlapec viděl umírající přímo před jeho očima....jenže nakonec viděl. A ten chlapec! I jeho málem zabila. Nevinnou duši, která ještě ani nestačila roztáhnout křídla. Ale není o co stát. Tenhle svět je krutý, není v něm ani špetka dobroty a lásky. Nebo je, ale jak se zdá, pro ni ne. Je tu jen pro ty perfektní Christiny. Nikdy si vikomta ani Erika nevážila tak, jak by měla, ale oni jí přesto leželi u nohou. Proč? Proč?

"Meg?" ozvalo se za jejími zády nesměle. Meg po otočení se k ní chvíli přemítala, jestli to jen není přelud z toho, jak usilovně na ni právě myslela. Po jejím boku si ji prohlížel s doširoka rozevřenýma očima Gustave. "Pojď od toho kraje, prosím." žadonila Christine.

Meg překvapeně sklonila pohled. Ani si neuvědomovala, že balancuje na okraji v místech, kde už začínali hlubiny moře. "Nech mě to skončit, Christine. Odejdi. Měli jste odejít už včera, nechat mě to udělat." zadrkotala Meg zuby a prázdnýma očima si ji prohlížela. Včera na tom místě stál Erik a promlouval k ní podobně. Dokonce jí pohladil po tváři! A díval se! Díval, přímo do jejích očí! Jenže pak to řekl. "Nemůžeme být všichni jako Christine." Ach ano, nemůžeme být tak perfektní. Můžeme to předstírat, pokoušet se...

"Meg, prosím. Mysli na tvoji matku...." naléhala Christine jemně.

"Bude jen ráda, když se zbaví dcery vražedkyně!" rozkřikla se Meg a znovu vypadala tak šíleně, jako když křičela po Erikovi všechny ty výhružky a výčitky.

"Meg, prosím! Obě víme, že to byla nehoda! Je stejně tak možné, že o spoušť zavadil sám Erik..." Christine vyschlo v hrdle a natáhal k ní ruku.

"Já nemám proč žít! Zabila jsem ho!" opakovala Meg a šílený výraz přešel ve výraz naprostého zoufalství.

Christine se k překvapení všech usmála. Nápad tak rychlý a tak dokonalý. Může zachránit život. Jak ubohé Meg, i ten její. Ale co teď záleží na ní? Jde tu o všechny ty lidi, nad nimiž získala odpovědnost. To i malá lež z lítosti se zdá morální. "Máš důvod žít! Erik ti odkázal Phantasmu."