Remember, love never dies! 6. část

Asi vám to cpu moc často, viďte? Nemůžu si pomoct, trpím tou....zveřejňovací nemocí. :D

A ech....promiň, Ellanor. :D

Raoulovi se zachvěla víčka, když ve své těsné blízkosti zaslechnul hluk. Jen nerad se vrátil ze snu do reality a otevřel oči. Krb již byl vyhaslý a v místnosti bylo dost chladno. Někdo přes něj ale přehodil přikrývku. Otočil ztuhlým krkem na stranu, aby zjistil původce onoho nepořádku.

Byl to Gustave, který omylem šlápnul na střepy z jeho sklenky. Nerozhodně si odkašlal, aby Gustava upozornil, že je už vzhůru, s lehkými obavami jeho reakce.

Gustave na něj plaše pohlédnul. "Dobré ráno....tatínku."

Raoul se na chvíli zarazil, ale u srdce se mu rozehřál příjemný pocit. Stále ho oslovuje tatínku! Možná není vše ztraceno...zničeno. S elánem, jaký měl naposledy snad ještě jako mladík vyskočil z křesla a objal ho. "Dobré ráno, chlapče!"

Gustave zaraženě zkoprněl na místě, ale nakonec mu objetí oplatil. Takovou vlídnost od otce zažil naposledy jako velmi malý.

"Ty střepy omluv, menší nehoda. Někoho zavolám, aby to uklidil." rozpovídal se Raoul. "Maminka ještě spí?"

"Totiž...."

"Jsem tady, Raoule." Christne vešla vchodovými dveřmi a za chůze si svlékala plášť.

"Kde jsi byla tak časně?" zajímal se Raoul. "Ačkoliv to je tvá věc, omlouvám se, zapomněl jsem se. Těch deset let manželství mne snad omlouvá." usoudil a proklouznul kolem ní do ložnice se slovy, že se potřebuje převléci.

V přijímacím pokoji nastalo rozpačité ticho. "Zlobí se na mě?" špitnul Gustave.

Christine si k němu klekla a pohladila ho po tváři. "Ale proč by měl, Gustave?"

"Řekl jsem mu tatínku...." zašeptal Gustave, jako by se právě přiznal ke zločinu.

Christine se musela usmát a vtiskla mu polibek na čelo. "Nikdy mu tak nepřestaň říkat. Ať už jsi se včera dozvěděl cokoliv, stále jsi a budeš de Chagny, syn Raoula de Chagny."

"Ale pan Y..."

"Je tvým pravým otcem. Ale nesmíš kvůli němu zapomenout na Raoula. Miloval tě a miluje jako vlastního syna deset let a nikdy nepřestane. Tvé srdce je dost velké, aby jsi v něm měl místo pro oba. Pro Erika i pro Raoula. Ani na jednoho nesmíš nikdy zapomenout." Christine ho vzala za ruce a vstala. "Zlatíčko, chápu, jak je to pro tebe složité. Ale časem všechno pochopíš, slibuji."

Gustave duchem nepřítomen přikývnul ve chvíli, kdy do místnosti znovu vešel Raoul.

Christine se na něj nervózně podívala. "Nevadilo by ti, kdybychom se s Gustavem na chvíli šli projít? Potřebujeme si pročistit hlavu."

Raoul nad takovým dotazem nechápavě povytáhnul obočí. "Ne, samozřejmě, že ne."

"Nebude to trvat dlouho." slíbila Christine a sklonila se k chlapci. "Běž se převléct, ano?"