Remember, love never dies! 3. část

Třetí díl mého dílka.

Kritika, ódy, vše vítáno.

A já jdu asi spát, jsem totálně vyždímaná. :D

Christine několik minut bez sebemenšího pohnutí zírala na zdobný strop své ložnice. Nedokázala se ani pohnout a s námahou si vybavovala, jak se tady vlastně ocitnula. V záblescích se jí znovu vybavovaly tragické události dnešního večera. Její vystoupení, Erikova radost, když jí po jejím úspěchu donesl náruč růží, zoufalá Meg léta nešťastně zamilovaná do Erika, výstřel....výstřel! Prudce se vymrštila do sedu a chytila se zoufale za spánek. A pak? Co bylo pak? No tak, Christine uvažuj! Erik, jeho šokovaný výraz když padal k zemi, nářek Meg. Z očí se jí znovu vyvalil proud slz. Je mrtvý. Erik je mrtvý. Ale co dělá zpátky v hotelu? Jak se sem dostala? Na Raoulově straně postele uviděla jeho kabát, ale vlastník se v pokoji nenacházel. Škubla sebou, když ve vedlejší místnosti slyšela zapraskat plameny. Rychlým pohybem ze sebe smetla přikrývku a opatrně otevřela dveře do přijímacího pokoje.

Místnost tonula v šeru, jediným zdrojem světla byl krb, u kterého bylo velmi blízko přistrčené křeslo a stolek. Na stolku stála připravená, zatím nedotčená láhev whiskey a nádoba s ledem.

Christine pomalu přešla ke křeslu a podívala se, jestli v něm vůbec někdo sedí.

Jak předpokládala, našla v něm Raoula. V rukou otáčel prázdnou skleničkou a v očích se mu odrážely plamey ohně, které upřeně a zdálo se, že snad bez zamrkání sledoval.

"Raoule?" hlesnula opatrně.

Chvíli mu trvalo, než k ní vzhlédnul skelným pohledem. "Počítal jsem, že se do rána neprobudíš. Byla jsi jako šílená a pak jsi se znenadání zhroutila. Chtěl jsem k tobě povolat lékaře.."

"To není nutné. Jsem v pořádku. Kde je Gustave?" přerušila ho kvapně.

"Je u sebe v pokoji. Odmítal se mnou mluvit. On ví...že..." odkašlal si a zvrátil hlavu "Nejsem jeho biologický otec? Všiml jsem si, že nosí jeho prsten." dodal trochu zatrpkle.

Christine mlčky přikývla. "Pověděla jsem mu pravdu. Musela jsem, Raoule, já...."

"To je v pořádku, chápu to." uťal ji, stejně jako před chvílí ona jeho. "Když jsem ho kontroloval, spal. Měli bychom ho nechat odpočívat. Ačkoliv, jaké já mám právo mluvit do jeho výchovy, že ano?" roztrpčeně se zasmál a natáhnul se po whiskey.

"Raoule, nemluv tak. Pro něj jsi jeho otec. Na tom se nikdy nic nezmění." hlesla Christine.

"Pro všechno svaté, co ode mě tedy chceš, Christine? Mám odejít, jak jsem mu slíbil? Mám zůstat? Dělat, že se nic nestalo? Jak se mám chovat k tomu chlapci?" Raoul se zatvářil zoufale a nalil si do sklenky štědrou dávku whiskey.

"V první řadě už nepij, Raoule!" Christine ho naléhavě vzala za zápěstí, aby zabránila cestě sklenky k vikomtovým ústům.

"Nepij..." zopakoval mechanicky Raoul. "To je co nás zničilo, viď drahá? Můj alkohol, náš hlavní důvod nesvárů." zamyšleně otáčel sklenkou proti světlu z krbu.

Christine ho znepokojeně sledovala. "Zničili nás moje lži. Musel jsi tušit, že v našem manželství něco není, jak má být. I Gustave to cítil a to je tak maličký." šeptala a něžně mu z rukou sklenku vykroutila.

"Oba jsme...to zničili. Ale on je teď mrtvý a..."

"Prosím, nemluv o tom. Žádám tě." ozvala se přidušeným hlasem Christine a pozpátku zacouvala o několik kroků zpět k ložnici. Nakonec se otočila a utekla tam před ním. S rukou přes ústa, aby potlačila hlasitá vzlykání sjela podél dveří na zem, kde zabořila hlavu do kolenou a tak i usnula.

"Vše je zničené. I po smrti, nám nedopřeješ pokoje." zabručel Raoul a smetl odloženou skleničku na podlahu, kde se rozpadla na střepy.