lotteland

Konečně nastal poslední den jejich zdánlivě nekonečné vlakové cesty zpět do Twighburgu a Mathieu ho k Estellině špatně skrývané nelibosti proklimbal. Měl pocit, jako kdyby se veškerá únava a stres, jeho věrné společnice napříč touto nešťastnou císařskou návštěvou, nahromadily a dosáhly nesnesitelného vrcholu. Zároveň však z vidiny návratu domů pociťoval úlevu. Nebyl tak naivní, aby věřil, že se návratem do Twighburgu všechno zázračně spraví, ale těšilo ho, že opouštěli zemi, kde museli neustále našlapovat po špičkách, aby náhodou neurazili tak nanicovatě pyšný národ. Ať udělali nebo řekli cokoliv, stejně byli označení za arogantní Twighburčany. Twighburská arogance…kdyby tak dostal minci pokaždé, když tuhle oblíbenou titairijskou frázi slyšel, byl by z něj boháč. Když dorazili do cíle, probudilo ho ne právě šetrné dloubnutí do paže. Namáhavě rozlepil oči a nepřekvapilo ho, že pohlédl do tváře Natálie Nikolajevny. S bolestným vzdychnutím se protáhl a nepříjemně ho píchlo v paži, kam ho ...

Danielle upřeně zírala na vlastní ruce složené ve svém klíně. Vířící páry ve svižném zajetí vídeňského valčíku pluli po tanečním parketě a Danielle naslouchala útržkům rozhovorů, smíchu a šustění drahých šatů, když její osamělou židli v rohu míjely jednotlivé taneční dvojice. Maminka sice tvrdila, že nápad s maškarním plesem je naprosto ohavný a vulgární a kdyby bylo po jejím, už dávno by z Titairy odjeli, ale Mathieu říkal, že by tak unáhlený odjezd hned po korunovaci působil ve světle jistého novinového článku nezdvořile a poraženecky. Danielle se sice k onomu skandálnímu výtisku Titairijského týdeníku nedostala, ale z kontextu si dokázala odvodit jeho obsah. Protože se mamince nápad s převleky nelíbil, byla její i Daniellina maska dost chudá. Danielle si do vlasů nechala vplést bílé růže, které ladily ke květům zdobící lem její škrabošky, ale to bylo tak všechno. Maminčina maska byla ještě víc prostá a nicneříkající: rudé šaty, zlatá škraboška a na hlavě nákladná tiára, kterou mami...

Ach, já tušila, že na něco zapomněla. V říjnu měl Lotteland osmé narozeniny! (Ty jo, já začínám fakt stárnout.) Už ani nevím, co do těch článků každý rok psát, opustilo mě už nutkání dělat kvůli tomu poprask a děkovné proslovy tak ehm...těm, co tu pořád zůstávají: vřelé díky. Sice mám pocit, že si své čtenáře spíš představuju, než že bych nějaké reálně měla, ale v mých představách jste všichni moc milí. :D Raoul a Christine říkají: "Hrrr na blížící se kulatiny!" :D Zdroj: Instagram: Clara Verdier (furt si nejsem jistá, jestli blog.cz přestal blokovat lidi za používání odkazů, so...)

Takže, ehm, jestli přemýšlíte, proč Lotteland už zase tak utichá, důvod je velmi nudný: jen zápolím s příští kapitolou Náhradnice, a to je doslova všechno. :D A to se v té kapitole ani neděje nic zase tak převratného. *krčí rameny* :D A jak vidíte, ani s četbou Dějin opery jsem zvlášť nepokročila, ehehm. Na moji obranu: má to dost daleko do lehké rekreační četby. Nicméně přináším vám popisek jedné z nejkrásnějích operních scén vůbec: Te Deum z Tosky. Ta scéna je tak zničující, impozantní - a to bez ohledu, jakou produkci zrovna vidíte. Když jsem Tosku viděla naživo v Brně, začala jsem nekontrolovatelně slzet, čistě proto, jak strhující a krásná ta hudba je, navzdory faktu, že z hlediska děje to dojemný okamžik není. Ba naopak, je to velmi znepokující árie velmi znepokojujícího antagonisty. Ale to je to zajímavé na hudebním divadle: občas vyhrává hudba nad příběhem, občas zase naopak. Ale teď už k úryvku samotnému, který je místy i překvapivě vtipný. :D "Baron Scarpia, jeden ze sla...