lotteland

Mathieu zamrkal na bílý strop své ložnice a zmateně přimhouřil oči. Vlastně to vůbec nebyl strop jeho ložnice, zíral na těžký brokátový baldachýn. Otočil hlavu a do krku mu vystřelila prudká bolest. Zamrkal, aby potlačil slzy, které se mu nahnaly do očí a zaostřil na noční stolek na čtyřech vyřezávaných nohách, které vypadaly jako pracky nějaké příšery. Ve zkratce - trvalo mu velice dlouho, než si uvědomil, že leží ve své ložnici na Opálovém hradě, a ještě déle mu trvalo, než si vybavil, co tam vlastně dělá. Prudce se vztyčil do sedu a zvedl ruku, aby si namasíroval ztuhlý krk. V tu chvíli ho ale prudce zabolelo v paži a on si vzpomněl, že je vlastně zraněný. Ano, schytal kulku, která měla patřit Estelle… "Přeji dobré ráno, Šípková Růženko," pozdravil ho ironický hlas. "Natálie Nikolajevno," zaskřehotal vzdorujícím hlasem a ohlédl se po tmavovlasé ženě. Ta plavně vstala ze své židle pod oknem, kde si četla jakousi knihu. Místnosti Opálového hradu byly tak temné, že ...

SPOILERY PRO PÁTOU SÉRII, OBVIOUSLY! Já vím. George Warleggan je strašný člověk, proč o něm chceš psát článek, Lotte? JÁ VÍM. :D Ale nejsou záporáci stejně vždycky lepší? George je…zvláštní kapitola, vskutku. Když jsem začala Poldarka sledovat, od první vteřiny jsem ho absolutně nesnášela, což byl tak trochu účel, takže dobrá práce, Jacku Farthingu! :D Co je ale u televizního zpracování tak trochu problematické, je nedostatečné vykreslení jeho motivací, kvůli čemuž je těžší pochopit, odkud vychází, kde se to v něm všechno bere. V podstatě natvrdo říkám, že kdyby nebyl Jack Farthing tak dobrý herec, George by už nejednou spadl do kategorie plochého antagonisty, který existuje výlučně proto, aby našemu urostlému hrdinovi kazil plány. No tak ještě že toho Jacka máme! :D My v televizním Poldarkovi od začátku jaksi matně chápeme, že první a zásadní rozdíl mezi Rossem a Georgem je ten třídní. Ross má staletí staré jméno, které už ze zásady otevírá dveře, i když ironicky není nijak zvlášť boh...

Oheň v krbu už dohoříval, ale v sídle twighburského parlamentu už vůbec nikdo nebyl, dokonce ani posluhovačka, která by skomírající plamen přišla obnovit. Alexej dlouze zívl a jeho první náměstek, Robert Leverton, ho po pár vteřinách nechtěně napodobil. "Takže ještě jednou," ozval se Robert, dost možná jen proto, aby se mluvením udržel vzhůru, "titairijský ministerský předseda se dušuje, že atentát na císařovnu regentku byl spáchán někým zvenčí." "Ano," potvrdil Alexej zasmušile a pohlédl na štos telegramů na svém pracovním stole. "Tvrdí, že jeho tajná policie získala dostatek důkazů, aby vyloučila zavinění jak Titaiřanů, tak Twighburčanů, ale na nikoho konkrétního i přesto ukázat nemůže." "Nemůže, ano," poškrábal se Alexej ve vlasech. Robert na něj upřel nezvykle přímý pohled. "Věříme mu?" Alexej vzdychl a s úpěním vstal ze židle. Ano, toť otázka. "Všechno, co přichází z Titairy musíme brát s jistou skepsí," začal u...