lotteland

Podařil se mi zázrak a sedm minut před začátkem představení jsem se vetřela na snad nejrychleji vyprodávaný titul v Brně. Šťastná hvězda přece jen zasvítila a já konečně viděla Amadea v Huse na provázku. Při popisování svých dojmů začnu s Wolfim - ostatně jak příznačné, kým jiným. V této inscenaci je interpretovaný jako člověk, který nemá špetku kontroly, a to nejen v tom roztomilém "uhihňaném" slova smyslu, ale zapátráme i do temnějších hlubin jeho nitra. Wolfi v záchvatech vzteku ztrácí jakékoli zábrany, jeho omluvy po "vystřízlivění" sice oplývají upřímností, ale znepokojení, dokonce i strach, nad jeho křikem a házením nábytku, zůstával i přesto viset ve vzduchu. Zajímavé je, že i při komponování zůstával pořád stejným dítětem, brilantní monolog "a takhle nějak asi svět vidí Bůh" pronesl s nervózním smíchem a přešlapováním na místě, což mě zaujalo, protože ačkoliv jsem mimo filmu viděla jen dva záznamy Amadea, i s tímto nevelkým srovnáním můžu říct, že ...