Uplynuly dny, týdny, snad i měsíce. Erik měl mimo večerních hodin zpěvu s Christine i další denodenní rutinu. Odpolední procházky. Někdy s Christine a Gustavem, jindy s triem, nejčastěji ovšem s Meg, která se denně procházela tak i tak i kdyby to mělo být bez společnosti. Erik ty procházky měl nerad. Pociťoval jistou nechuť nad bloumáním po tomto místě, nenáviděl náhodná setkání s turisty, kteří nezdvořile zírali na jeho podivné vzezření. Vlastně je chápal, ale přesto ho to nevýslovně rozčilovalo. Cítil, že selhal, nemohl se dívat na to všeobecné zklamání ze zmařených očekávání. Nevybavoval si nic zvláštního, při procházení Coney Islandem. Tahle lavička byla jeho oblíbená, ano. Na tamtu budovu byl obvzláště pyšný, hotový skvost. Ovšem nic víc. Už měl mlhavou představu o svém životě, jistý vzor člověka kterým by měl být, návod na to jak žít svůj život. Připadal si neskutečně hloupě, vše co dělal byl jen předpoklad toho, jak by asi člověk, kterým údajně byl činil. Možná by bylo lepší, kd...